Nedoklubko-aktuality

Pomožte kulíškům....napište pro ně pohádku

2011-04-23T11:37:00.001+02:00

Pohádky pro kulíšky

Podpůrný projekt pro rodiče předčasně narozených dětí.

POPIS PROJEKTU: Napište pohádku pro rodiče, kteří mají svoje miminko- maličkého kulíška v inkubátoru. My ji vytiskneme, přidáme k ní obrázky a rodiče ji budou moci přečíst svému miminku v inkubátoru.

Jaký to má význam?

Pro miminko: hlas maminky a táty zná miminko z dělohy, uklidňuje jej a vysílá mu signál, že jsou nablízku nejdůležitější lidé jeho života. Někteří rodiče se mohou stydět vyprávět svému miminku v prostředí JIP nějaké osobní věci, pohádka jim pomůže se zbavit ostychu. Mají miminko, a i když je maličké, k miminku pohádky patří.

Pro rodiče: každý z nás si z dětství spojujeme pohádku s bezpečím, domovem, jistotou. Stále znovu se umíme dívat na stejnou pohádku, protože nás opakování uklidňuje. Dopřejme tuto radost i rodičům u inkubátoru, znejistělým předčasným příchodem svého miminka na svět.

Pohádky se mohou stát podpůrným psychoterapeutickým prostředkem. Protože je maminka oddělená od miminka, musí se vztahu ke svému děťátku učit náhradním způsobem. Čtení pohádek ji s tím může pomoci, a může se z toho v po příchodu miminka domů stát dobrý tzv. Hladivý rituál:

„Pravidelné čtení pohádek v obvyklou dobu může vést až ke vzniku Hladivého rituálu. Hladivý rituál je jakákoliv vlídná činnost, která se pravidelně opakuje a má tak blahodárný vliv na vyživování našich vztahů. Nenápadně ale silně přispívá k utváření vlídné atmosféry v rodině. Právě společné čtení pohádky večer před spaním může být jedním ze zdrojů pocitu bezpečí a lásky malého dítě, k jeho pocitu „tady patřím a je mi tu dobře“

PhDr.Marek Herman, Najděte si svého Marťana, Hanex 2008

Napište tedy pohádku:

Rozsah textu: A4 max, velikost písma 10.

Na jakékoliv téma. Pokud možno s dobrým koncem :-)

Zasílejte prosím v průběhu roku na adresu: info@nedoklubko.cz, dotazy 608 560 570

Více informací k problematice nedonošených dětí na www.nedoklubko.cz

VÍTE, ŽE:

/ citace z knihy "Najděte si svého Marťana" od PhDr. Marka Hermana/

Nejdůležitějším obdobím v životě člověka je věk do šesti let- až 85 % osobnosti se utváří právě v tomto věku a jeho klíčovými pojmy jsou důvěra, pocit bezpečí a lásky, emoce, citlivost, fantazie, hladivé rituály, učení vzorců.

Jednou z klíčových věcí, které rozhodují o zdravém vývoji dítěte je tzv. bezpečná vazba mezi mámou a dítětem – jde o zdravou podobu vztahu, která umožňuje dítěti získat základní pocit bezpečí a důvěry k mámě, k sobě samotnému, k lidem okolo sebe a také k okolnímu světu.

Příběh je jedna z věcí, která mimořádně dobře oslovuje tzv. pravou hemisféru, kde sídlí centra našich pocitů, intuice, přesvědčení, vztahů, vůle.

Pohádky oslovují děti zejména prostřednictvím symbolů, skrytých významů a důležitých poselství.

Jedno z nejdůležitějších poselství pohádky je: to, čím se trápíš, a to, co řešíš, je normální a podobně to mají ostatní. Neboj se, vydrž a zvládneš to.

Nová služba rodičům předčasně narozených dětí

2011-04-05T21:26:00.000+02:00

Milí rodiče nedonošených kulíšků,
v souvislosti se spuštěním nového konceptu webu, který by měl mít komunitní charakter, a měl by být přátelský mnohem více právě k Vám, rodičům, jsme připravili také novou službu poradenství.
Na Vaše dotazy bude odpovídat neonatoložka, paní doktorka M.Fedorová:
Vstup do diskuse zde:

http://nedoklubko.cz/o-nas/projekty/poradna/

Ať Vám nový web a naše služby pomáhají co nejlépe zvládnout péči o Vaše miminko ! Jsme otevřeni Vašim připomínkám a podnětům...co by jste rádi od nás dostali a ještě nemáte...

Pozvání na setkání rodičů předčasně narozených dětí v Brně

2011-03-30T21:49:00.002+02:00

Již příští úterý, 5.4. od 16 do 17:30 nás čeká v prostorách Eliady (Kamenná 21, Brno) další z příjemných setkání rodičů předčasně narozených dětí z Brna a okolí. Přijďte si popovídat a zjistit, že v tom nejste sami.

K dispozici dětská herna, kuchyňka s mikrovlnkou, přebalovací pult, možnost nahlédnout do rozsáhlé knihovny s tématikou vývoj a výchova dítěte.

Těšíme se na Vás.

Soutěž pro pletařky aneb Zlatý kulíšek je tu !

2011-03-17T21:27:00.001+01:00

Projekt Zlatý Kulíšek- pojďte soutěžit a pomáhat zároveň..

Celorepubliková soutěž pro tvůrce čepiček, ponožtiček a dalších pomůcek pro novorozenecké JIP (jednotky intenzivní péče).

Vyhlášena pro období březen až říjen 2011. Vyhlášení výsledků proběhne při příležitosti Mezinárodního dne předčasně narozených dětí.

Cílem soutěže je vyzdvihnout práci všech dobrovolníků, kteří pro nedonošená miminka na novorozeneckých JIP a intermediárních odděleních vyrábějí nedostatkové pomůcky a oblečky.

Podstatou soutěže je najít odměnit dobrovolníka, který vytvoří největší počet věciček pro předčasně narozená miminka. Výrobky můžou být pletené, háčkované nebo šité z materiálů vhodných pro děti.

Projekt Zlatý kulíšek ideově navazuje na projekt Miminka do dlaně, který proběhl v předchozích dvou letech. V tomto projektu mimo jiné mladí designéři navrhli podobu čepičky pro miminka v inkubátoru.

Jednotlivé kategorie

 ponožtičky a bačkůrky

 čepičky

 ostatní (zavinovačky, polohovací pomůcky, deky, přehozy přes inkubátory)

Pravidla:

- vyrobené věcičky spolu s kontaktem (telefon nebo e-mail) kandidát zasílá v průběhu roku na adresu koordinátorky: Romana Ľuptáčiková, Fatranská 204, Chrást nad Sázavou, 257 42

- pokud má digitální fotografie těchto věcí zašle je na adresu koordinátorky:

luptacikova@nedoklubko.cz

- koordinátorka eviduje zaslané věci a fotografie

- na konci října spočítá všechny došlé věci a informuje vítězku (plus na druhém a třetím místě) o jejich umístění

- ze soutěže jsou vyřazeny věci: příliš velké, z materiálu nevhodného pro děti atp.

- odměnou pro vítěze jsou kromě předané ceny Zlatý kulíšek také volné VIP vstupenky na slavnostní večer konaný u příležitosti oslav mezinárodního dne předčasně narozených dětí a věcné ceny

Veškeré věci jsou po zadokumentování dále předány na novorozenecké JIP podle potřeby těchto oddělení.

Více informací: Romana Ľuptáčiková, tel.: 602 68 25 40, 737 55 63 64

e-mail: luptacikova@nedoklubko.cz

www.nedoklubko.cz/zlaty-kulisek, www.nedoklubko.cz

Tento projekt je iniciativou občanského sdružení Nedoklubko OS, zajišťujícího informační a psychosociální podporu rodičům nedonošených dětí.

Lékaři zachraňující naše děti si útoky nezaslouží...

2011-02-02T07:56:00.000+01:00

Jsme rodičovská organizace, která sdružuje rodiče, kterým se předčasně narodilo děťátko. Všichni jsme prošli zkušeností předčasného porodu, a denně viděli lékaře-neonatology, ale také zdravotní sestry, pečovat o naše děti v inkubátorech. Viděli jsme, jak se této práci věnují s veškerým nasazením, zaujetím a láskou ke své profesi. Viděli jsme je bojovat o životy našich dětí, a viděli jsme jejich bezmoc a bolest v případě, že děti svůj boj prohrály.

Nevěříme tomu, že lékaři by dokázali odejít lehkomyslně od svých inkubátorů. Tento obor- intenzivní péči o předčasně narozené děti, budovali více než 15 let a dovedli ji na špičkovou úroveň. V ostatních postkomunistických zemích se něco takového nepovedlo. Proč? Nebylo tam dostatek nadšených a zapálených lidí, kteří by byli ochotni dát své profesi mnohem více než ostatní. Proč nyní musí namísto ocenění slyšet slova znevažující jejich práci a snahu?

V loňském roce jsme se opakovaně, společně s neonatology, snažili ukázat veřejnosti i zodpovědnými institucím, že intenzivní péče o předčasně narozené děti je trvale finančně podhodnocena. Bohužel bez odezvy. Prohlášení ČNeos ze dne 21.ledna 2011 vnímáme nikoliv jako útok a vydírání, ale jen jako další v řadě upozornění na neutěšený stav, v tomto případě již na stav kritický.

Odkazy na tiskové konference z dubna loňského roku najdete zde: https://docs.google.com/document/d/1xwsZKYMKHceU2ZfHV1qPH_adv60rqa0gZsGVue0ou7g/edit?hl=cs&pli=1#

Snažili jsme se upozornit i pozitivním způsobem, nikoliv jen kritikou. Vyhlásili jsme proto ocenění Purpurové srdce, pro lékaře a další profese, které se zasloužily o podporu problematiky. Zde:
https://docs.google.com/document/d/1HESHq5Y4nSd0z1zVYCy1v1XeXD9zxz4EIkmFNnRajXw/edit?hl=cs#

Podporujeme reformu zdravotnictví jako nutný krok a pevně věříme, že se podaří reformu realizovat. Apelujeme však na zodpovědné instituce - snažte se hledat řešení a jednejte s lékaři. Bez urážek a zbytečných útoků, prosím.

Na závěr vzkaz maminky předčasně narozených dvojčat ...

„Zdravotníkům vděčíme za životy našich dětí. Za několik měsíců společného života s nimi jsme mohli nahlédnout do denní reality na odděleních, do pracovních podmínek, i do srdcí těchto lidí. Jsme přesvědčeni, že jejich snahou z valné většiny není osobní profit, ale celkové zlepšení stavu zdravotnictví. Vyčerpaní, finančně a morálně neohodnocení lidé, pracující na přeplněných odděleních nejsou pro budoucí rodiče zárukou dobré péče a záchrany života dětí.“

Vaše Nedoklubko os- redakční rada

Blíží se druhé setkání rodičů předčasně narozených dětí v Brně

2011-01-27T18:46:00.003+01:00

Srdečně Vás zveme na druhé setkání rodičů předčasně narozených dětí v Brně

Datum konání akce: 1. 2. 2011

Čas: 16:00 - 17:30 hodin

Místo: Eliada, Kamenná 21, Brno

Těšíme se na Vás a Vaše děti.
Tým pracovníků Nedoklubka

Novinka 2011 - setkávání rodičů předčasně narozených dětí v Brně

2010-12-27T11:24:00.003+01:00

Dovolujeme si Vás pozvat na první setkání rodičů předčasně narozených dětí v Brně, které proběhne 4.1.2010 v čase 16:00-17:30 hodin v prostorách Eliady, Kamenná 21, Brno.

Setkání formou výměny zkušeností s ostatními rodiči, kteří ví, o čem mluvíte. Navíc možnost konzultovat Vaše pocity a vývoj děťátka s psycholožkou, získání kontaktů na odborníky a následné služby, které Vám mohou s péčí o předčasně narozené děťátko pomoci.

Přijďte zjistit, že v tom nejste sami.

Těšíme se na Vás i Vaše děti.

Pro více informací, prosím, kontaktujte Mgr. Gabrielu Zelenkovou, tel: 722/593 933, email: zelenkova@nedoklubko.cz.

Termíny dalších setkání: vždy první úterý v měsíci od 16 hodin na stejném místě.

Krásné svátky nedoklubáčci

2010-12-19T23:31:00.000+01:00

..přichází k Vám malá Májenka s přáním krásných svátků..a my se připojujeme..užijte si se svými kulíšky předsváteční a sváteční čas...ať je krásný a radostný...a Ti co mají kulíšky ještě v plastových domečcích...hodně štěstí a síly !

..a ještě krásná básnička od maminky Markéty:

Ať starost se všechna zruší,

ať zavládne klid v duši,

co bolelo ať se zhojí,

co těšilo ať se zdvojí

Dárek od nakladatelství Portál pro laické poradkyně

2010-12-08T17:46:00.000+01:00

Nakladatelství Portál věnovalo jako dar laickým poradkyním Nedoklubka deset výtisků úžasné knihy Narodilo se předčasně, která popisuje vše důležité, co se týče pobytu miminka na JIP, péče o něj, po propuštění z nemocnice ...

Maminky, které "jsou na telefonu a e-mailech" pro nové rodiče po předčasném narození jejich děťátka, tak budou moct čerpat mnohé cenné rady a být tak ještě lépe připravené na otázky rodičů....

Děkujeme!!!

Pozvánka na přednášky o psychomotorickém vývoji dětí

2010-11-23T17:06:00.001+01:00

Dovolujeme si Vás pozvat na dvě přednášky o psychomotorickém vývoji dětí od narození do tří let věku, které proběhnou ve spolupráci Poradny rané péče Dorea a mateřských center. Součástí povídání bude také ukázka hraček vhodných pro děti v různém věkovém období.

Kdy: 24.11.2010 od 10 hodin v MC Sedmikráska Brno (Oblá 51)
26.11.2010 od 9:30 hodin v MC Radost Vyškov (Lípová 2)

Přednášet bude Mgr. Gabriela Zelenková (psycholog, poradce rané péče)

Akce probíhá v rámci Týdne rané péče.

Příběh Purpurového srdce

2010-11-17T13:01:00.001+01:00

Příběh Purpurového srdce

Jednoho dne se narodilo děťátko, přišlo na svět nedonošené a maličké, ale dostalo se mu lásky jako jiným dětem. Jeho rodiče měli již od počátku pocítit tíhu osamocení. Dostalo se jim radosti z rodičovství, ale poznali i strach z možné ztráty dítěte, zažili radost ze zrození, ale i smutek z nesplněného snu. Měli přece žít čas radosti, ne čas plný smutku, hněvu a bolesti. Těžko mohli tito rodiče vědět, že nejsou sami.

Purpurové srdce se zrodilo z myšlenky vypůjčené z Armády Spojených států, kde udělují medaili za zranění v boji. Je snad větší bitvy než je bitva o život, v níž zranění utrpěná předčasným narozením zůstávají s dítětem i jeho rodinou již navždy. Purpurová barva byla kdysi vyhrazena pro královský majestát; podtrhuje jeho mimořádnost a je genderově neutrální. Barva srdce není plná, ale má v sobě proužky – u každého srdce jiné, tak jako je každé dítě trochu jiné, jako je každá životní cesta jiná. Základní provedení je však stejné, přesně tak, jako je stejná i základní zkušenost. Srdce je vyrobeno ze skla, je pevné nikoliv však tak pevné, aby vydrželo drtivý úder. Nedonošené dítě je silné, není ale nepřemožitelné. Tvar srdce byl zvolen proto, že srdce je náš střed, každým úderem obnovuje život a naději, symbolizuje lásku. Na spodní hraně Purpurového srdce visí stříbrná slza, symbolizuje slzy prolité rodinou nedonošeného dítěte, slzy dobré i zlé, radosti i žalu.

Purpurové srdce je odznakem jednoty mezi zvláštní skupinou lidí, skupinou, která nehledí na zemi původu, jazyky, hospodářskou vyspělost, rasový původ či náboženské vyznání. Její členové mají jeden společný cíl: naději na budoucnost nedonošených dětí. Patří do ní nejen rodiče a dítě, ale také sourozenci, prarodiče, tety a strýcové, bratranci, zdravotní sestry, lékaři, duchovní a přátelé. Ti všichni sdílí pouto, které nelze vyjádřit slovy, lze je poznat jen srdcem. To srdce Vás může provázet, když se cítíte sami, může Vám připomenout, že existují stovky dalších lidí, které Vás chovají ve svém srdci. Máte tak možnost svůj příběh sdílet s ostatními.

Co Purpurové srdce symbolizuje?

Purpurová srdce nedonošených dětí jsou ručně vyráběná z českého skla a mincovního stříbra. Jsou silná, jako všechny nedonošené děti, nikoliv však tak silná, aby vydržela drtivý úder. Purpurová barva je barva královská; barva králů a královen i všech nedonošených dětí. Tvar všech srdcí je stejný, ale barevné linie na každém z nich jsou jiné, tak jako je jiný zápas každé rodiny nedonošeného dítěte. Stříbrná slza je poctou těm předčasně narozeným dětem, které jsme ztratili; symbolizuje slzy prolité všemi rodinami nedonošených dětí v časech zkoušky.

Autor textu: Renea Ericson a Ingrid Renfors

Překlad: Miloslav Vágner

Více najdete na www.purpurovesrdce.cz, www.nedoklubko.cz

Vezměte s sebou fialový balónek..

2010-11-04T22:45:00.001+01:00

Kam? Do Primátorského domu v Praze, na oslavu Mezinárodního dne předčasně narozených dětí.

Kdy: 15.listopadu 2010

Proč? Jako symbol naděje pro nedonošené děti které právě bojují o svůj život, jako vzpomínku na těžké chvíle, které jsou naštěstí za Vámi, jako symbol příslušnosti a spojení komunity, která si přeje dobrou a lepší budoucnost pro předčasně narozené děti. Až ho ponesete po ulici a někdo se Vás zeptá, co to znamená, co se dnes děje? Prostě mu řeknete: Nedonošené děti mají dnes svátek :-))

Balónek umístěte v prvním patře hned u vchodu na speciálně připravené věšáčky.

Nemůžete na akci přijít? Balónek nechte nafouknout heliem a vypusťte ho...právě 15.listopadu jako symbol podpory a naděje...

Hlasujte pro člověka svého srdce

2010-10-15T12:25:00.004+02:00

Tento týden byl spuštěn hlasovací program pro Cenu široké veřejnosti.Vstup do hlasování zde:
http://www.baby-klub.cz/nedoklubko/

Proč se udílí cena Purpurové srdce?
Ti z Vás, kteří si osobně prošli zkušeností předčasného narození miminka, bezesporu cítí vděk a obdiv k těm, kteří obětavě pečovali o Vaše malá miminka v nejtěžších, prvních týdnech života.

Mnozí z těchto zdravotníků vložili do záchrany dítěte nejenom veškeré své znalosti a energii, ale i něco vzácného a nemalého navíc ... lásku ke své profesi, úctu, respekt a pokoru k životu a jeho zrození.

Jako poklonu a vyjádření našeho vděku, jsme společně několik z těchto osobností navrhli na ocenění Purpurové srdce širší veřejnosti.
Zároveň tam však najdete i psychology a lékaře kteří pečují o děti po propuštění domů, a kteří také patří do komplexní péče o předčasně narozené děti. Jsou to právě psychologové, kteří si uvědomují důležitou roli rodičů v péči o předčasně narozené děti. A jsou to psychologové, kteří rodiče v jejich rodičovství s obtížným startem podporují.
Je nám upřímně líto, že nemůžeme tuto cenu nabídnout všem, kteří by si ji zasloužili. Zároveň však věříme, že v příštích ročnících postupně společně oslovíme další z nich.

Vaši kandidáti pro tento ročník
Adámková S.
MUDr. Budošová-Slavíková A.
MUDr. Dortová E.
Mgr. Jahnová H.
MUDr. Macko J.
MUDr. Marková D.
MUDr. Müllerová A.
PhDr. Sobotková D. CSc
PhDr. Tenglerová P.
MUDr. Zlatohlávková B.

Jak se můžete zapojit i Vy?
V tomto ročníku můžete vybrat jednu z navržených osobností, z kategorie Ocenění širší veřejnosti a poslat jí svůj hlas. Pro příští ročníky nám můžete již nyní poslat svůj návrh na jednu či více osobností, které byli pro vás důležité po předčasném porodu vašeho děťátka a jejich přístup vám napomohl lépe překonat těžké chvíle boje Vašeho miminka o život. Napište nám své názory, jak bychom se mohli společně pokusit o zlepšení péče o nedonošená miminka. Děkujeme Vám.

http://www.purpurovesrdce.cz/Pro-verejnost/Proc-se-udili-cena-Purpurove-srdce/12-j.article.aspx

Setkání rodičů předčasně narozených dětí ve Vyškovském klubu Radost

2010-09-27T20:53:00.000+02:00

Přijďte si popovídat, sdílet pocity, získat kontakty na odborníky a literaturu, předávat si tipy na pomůcky při výchově a péči o miminka. Kontakt na www.mcradost.wz.cz. Centrum pořádá i rehabilitační cvičení pro miminka a maminky a to každou středu od 9.30-10.30 pod vedením zkušené fyzioterapeutky J. Kurialové v tělocvičně Jednoty. Cvičení rehabilitační a podpůrné je vedené hravou formou uzpůsobené individuálně přihlášené skupince dětí. Více informací získáte na uvedených kontaktech : dana.tvrdochova@seznam.cz, tel.: 774 218 359.

Akce Řetěz , u příležitosti Světového týdne kojení

2010-09-21T09:58:00.000+02:00

Konference v rámci akce ŘETĚZ ( u příležitosti Světového týdne kojení), pořádané Laktační ligou, se uskutečnilo včera ve Znojmě, v RC Maceška. Koncept Laického poradenství maminek předčasně narozených dětí pro nové rodiče, zde představila zakladatelka MC Heřmánek Olomouc, Petra Tenglerová, která je naší "prodlouženou rukou" :-)). Děkujeme !

Konference Laktační ligy s naší účastí se koná 9.10. v pažském Motole

2010-09-20T21:14:00.000+02:00

Laktační liga pořádá již 38. konferenci s mezinárodní účastí na téma Laktační a jiná poradenství. Vystupovat bude i Nedoklubko s projektem laických poradkyň - mamušek, které rády vyslechnout rodiče po předčasném porodu. Viz. Laické poradenství zde: http://mamypromamy.blogspot.com/p/laicke-poradenstvi.html.
Program celé zajímavé konference najdete na přiloženém odkazu : https://docs.google.com/document/edit?id=1PQslSt-GZ6Y9e6JnvlVMLmqr7xdF4N-NdRYFNJpr1Lw&hl=cs#

Příběh Kubíčka, narozeného ve 25. týdnu těhotenství, který zratil dvojčecího brášku ...

2010-08-31T20:19:00.000+02:00

73. den

Jak to všechno začalo... Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem šťastná,
a zrovna tak můj manžel. Poté jsme se na kontrole dozvěděli, že to budou dvojčátka. Oba nás to dost zaskočilo, ale později jsme se s tím srovnali a na dvě miminka se moc těšili. Při jedné kontrole to vypadalo, že budeme mít páreček, ale při druhém screeningu se ukázalo, že jde o dva chlapečky. Moc jsme se těšili. První tři měsíce jsem nebyla úplně fit. Ráno jsem musela snídat v posteli, protože jsem nebyla schopná vstát. Naštěstí jsem nezvracela. Večer mě zase manžel ukládal do postele s velkou zimnicí. No ale po třech měsících se to zlepšilo a já si vše náramně užívala. Bříško nejdřív moc nerostlo, ale pak vyrostlo snad přes noc.

Od 20. týdne jsem zůstala doma, abych více odpočívala. Já doma moc zůstat nechtěla, ale paní doktorka se se mnou o tom nebavila a rozhodla. Ale nakonec to bylo dobře. Sice jsem ještě pracovala z domova a občas do práce dojížděla, ale i tak jsem si maximálně užívala relaxu a sluníčka, které venku bylo. Ve 25.týdnu (5.5.2009) to přišlo jako blesk z čistého nebe. Najednou mě začala bolet pánev, ale vždy jen chviličku a pak to přešlo. Jenže odpoledne už mě to vše bolelo více a více a najednou přišly rychlé kontrakce. Zavolala jsem manželovi, ať rychle přijede z práce, že mi není dobře a že pojedeme do nemocnice. Pak jsem zavolala mamince, aby přišla. Maminka přišla ihned i s taťkou. Jakmile mě viděli, věděli, že je zle. Mamka říkala: "Ty rodíš". Já si to nepřipouštěla, ale bylo to opravdu tak.

Jelikož se vše hrozně rychle stupňovalo, můj tatínek na nic nečekal a zavolal záchranku. Chudák byl tak rozrušený, že si nemohl vzpomenout ani na adresu mého bydliště. Při příjezdu záchranky přijel i můj manžel. Záchranka mě nechtěla odvézt do Prahy, protože bychom to prý už nestihli a tak mě převezli jen do naší neratovické nemocnice (mimochodem mám ji za barákem). Tady mě moc nechtěli, protože na takové porody nejsou připraveni, ale nakonec po vyšetření konstatovali, že vážně už převoz není možný. Udělali mi ultrazvuk, zjistili, že miminka žijí a tak se vše začalo chystat na porod. Nejdřív zavolali do Prahy pro záchranku pro miminka a pak oddalovali porod do jejich příjezdu (cca hodinu). Manžel s maminkou čekali na chodbě a nejspíš brečeli. Doktoři prý poletovali sem a tam, a oni nevěděli co bude. Po příjezdu záchranky a nachystání všeho potřebného jsem mohla začít rodit. Porod byl rychlý a docela fajn. Miminka měla hned největší péči. Lékaři mi jen sdělili, že jsou to chlapečci a poté jsem je směla jen na minutku zahlédnout a šup na pokoj. Miminka rychle odvezli do Prahy, jednoho chlapečka k Apolináři, kde bohužel po osmi dnech zemřel. Druhý chlapeček, Kubíček, putoval do Podolí. Vážil jen 780g a měřil 39cm. V době, kdy nám zemřel první chlapeček, jsme se dozvěděli v Podolí, že obdobné to bude nejspíš i tam. Kubík měl jednostranné krvácení do mozku IV. stupně a vypadalo to velice špatně. Naděje byla jen malá. Říkali nám, že pokud to chlapeček vše zvládne, vypadá to, že bude velice postižený, ležící, krmený sondou. Proto chtěli od nás vyjádření, zda-li v případě resuscitace mají či nemají resuscitovat. Bylo to to nejhorší rozhodnutí, které jsme museli udělat. Pořád jsem jen brečela a byla vyřízená. Rozhodnutí padlo. Neresuscitovat. Naštěstí to nebylo nikdy potřeba. Přidaly se další komplikace v podobě infekce, žloutenky, problémů se střívky. Kubík byl hrozně dlouho na plicní ventilaci. Pořád nešlo a nešlo přejít na CPAP. Klokánkování bylo taky pořád v nedohlednu. Všechny maminky kolem mě chodily navštěvovat své miminka a chovat je, a já nemohla.Ze začátku mi manžel pořád říkal, ať nechodím za malým každý den. Že je mi pak hůř a hůř a že si na něj nesmím zvykat. Pořád byla hrozba toho nejhoršího – smrti. Ale nechodit za ním nešlo. Takže jsem pak jezdila každý den. No ale nakonec se vše zlepšilo. Po 40ti dnech se zlepšilo Kubíčkovo dýchání a mohl přejít na CPAP (hadičky v nosíku). 54. den jsem si ho mohla konečně pochovat. Byla to neděle. Přijeli jsme dopoledne za malým na návštěvu. Vedle v inkubátoru ležela holčička. Po chvilce za ní přišla maminka klokánkovat. To už pro mě bylo hodně těžké a tak jsem manželovi řekla, že půjdeme za chvilku domů. Bylo mi moc smutno, že si svého drobečka nemůžu tak dlouho pochovat. Ale co se nestalo. Sestřička přišla a povídá: Maminko, tak dneska to zkusíme. Pochováte si Kubíčka. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já si budu chovat naše miminko. Oba jsme byli s manželem moc šťastní. Kubíček byl tak maličký. Měla jsem hrozný strach, ale byla jsem i hrozně šťastná. Byl to nepopsatelný zážitek. Druhý den jsem měla narozeniny, pětadvacáté. Takže klokánkování byl můj největší dárek. Druhý den jsem opět mohla chovat a taky i v inkubátoru přebalovat. A tak to už bylo každý další den. Bylo to prostě už všechno veselejší. Přestože lékaři stále říkali, že i když vypadá, že už vše zvládne, budoucnost má nejistou. Neví, co mu krvácení napáchalo. No a tak to je i dnes. Stále se neví, co bude dál.

12.4. 2010

Konečně jsme se dostali domů. Po 105ti dnech. Hurá! Přesně to vycházelo, že Kubík byl zrovna 40+0. Posledních 14 dní jsem tam byla s ním na pokoji. Nejdřív jsem z toho měla strach, ale vše jsem se rychle naučila a těšila se jen a jen domů. Bohužel Kubíček nechtěl papat z lahvičky (mlíčka jsem měla málo a kojit nám nešlo). Vždycky jednou vše vypil z lahvičky, pak byl sondovaný. A tak se to pořád střídalo. Paní doktorky vyzkoušely snad všechny způsoby jak ho přimět k pití. Ale pak jedno dne se to povedlo, začal sám pít a nemusel se sondovat. To bylo radosti! Domů si nás odvezl manžel. Přišel si pro nás. Nemohla jsem tomu věřit, ale ten den „D“ vážně nastal. Ten den jsem měla svátek a opět velký dárek. Cesta domů. Doma na nás už čekali rodiče a bráška s rodinou. Oslavili jsme můj svátek, ale především příchod domů.

Od té doby je Kubík nejskvělejší miminko. Krásně papá, hodně spinká, skoro nepláče. Teď už krásně pase na bříšku, miluje hračky a myslím, že celý domov. Nyní je mu
8 měsíců korig. Váží 6,5 kg a má asi 67cm. Péče o něj je stále hodně náročná. Neustále jsme někde po doktorech na kontrolách. Dvakrát jsme byli v nemocnici – jednou problémy s kakáním, jednou vyšetření hlavy. Každý týden jezdíme do Podolí na rehabilitaci. Cvičíme i doma a to čtyřikrát denně. Ale vše se dá zvládnout. Malého milujeme, těšíme se z každého
malého pokroku a z každého společně prožitého dne. A co bude dál nikdo neví. Ale to nevadí. Zvládneme už všechno, protože teď už jsme na všechno tři.

Tímto bych ráda poděkovala všem z Podolí. Primáři Straňákovi, lékařkám Slavíkové, Šaňákové a panu doktoru Berkovi a Melicharovi. A především Gábině Česákové, která s námi rehabilituje a věnuje nám největší péči. Všem moc díky za to nejcennější co máme – za život našeho Kubíčka. Díky.

Příběh Tomáška narozeného ve 33. týdnu těhotenství

2010-08-30T10:27:00.000+02:00

Na kontrolu ve 28. týdnu jsem dobíhala na poslední chvíli. Na místě mi sestra naměřila vysoký tlak, Začala jsem brát Dopegyt a trochu se šetřit. Příští kontrola objevila počínající preeklampsii. Končila jsem 33. týden a od pracovního stolu se přesunula na oddělení rizikového těhotenství.O víkendu jsme byli v Ikee, ráno jsem vstala s pocitem, že jsem zase dostala nějaký výtok. Bohužel to žádný výtok nebyl. Vyrazili jsme do porodnice. Potvrdili odtok plodové vody. Věděla jsem, že teď už s tím nic nenadělám, ale za tu Ikeu jsem si pořádně nadávala. Další den jsem strávila na magnéziu a kortikoidech v porodnici v Motole. Nic jiného než brzdit porod a urychlovat vývoj plic už se dělat nedalo. Díky jedné ze spolubydlících vládla na pokoji výborná nálada, smát se přestávaly jenom ty, které měly právě kontrakci. Já jsem kontrakce měla po pěti minutách, necítila jsem ale vůbec žádnou bolest. Byla jsem tak „v pohodě“, že jsem se druhý den ve čtyři ráno rozhodla sama si narovnat polohovací postel. Byla těžká. Od té chvíle se mi spustily bolestivé kontrakce. Právě jsem začínala 33 týden a 3 den svého těhotenství. Zatímco ostatní se snažily porod uspíšit, já jen doufala, že ho ještě uležím. Chyběly dvě dávky kortikoidů. Nakonec byl můj porod překotný. Deset minut před narozením Tomáška jsem ještě při obědě bezstarostně klábosila s ostatními. Vlastně bylo štěstí, že se podařilo sehnat včas porodníka i pediatra. Zvědavě jsem sledovala hlavičku, pak brek a to už někdo vybíhal a odnášel moje dítě někam pryč. „Co to je?“ křičela jsem, pohlaví jsme dopředu neznali. Tatínek přijel, až když už jsem odpočívala na sále. Někdy potom se zastavil pediatr, „Tom má 2260 g, apgara 8-9-10. Je tu ze všech mrňousů ten největší a nejšikovnější. Možná bude i o týden starší než se zdá.“ Fotili jsme se. Samozřejmě sami, bez Toma. „Připadáš si jako otec?“ ptala jsem se tatínka. Já jsem si jako matka rozhodně nepřipadala. Přesně před týdnem jsem ve spěchu vyklízela kancelář, ještě jsem ani nevrátila klíče. Tomáška jsem sotva viděla, o nějakých dotycích samozřejmě nemohla být ani řeč. Od té doby upřímně nesnáším přechytralé články a debaty na internetu na téma ženy, kterým ve zlaté hodině po porodu nepoložily dítě na břicho, si k němu nikdy nevytvoří ten správný vztah. Děti budou doživotně psychicky strádat. Jejich kojení bude ztíženo, skoro znemožněno. Blbost. Všechno je jenom těžší, nic víc a nic míň. Ještě ten den jsme se byli podívat na Tomáška do inkubátoru. Po porodu se sice nadechl, ale pak už to plíce nebo hlavička nezvládly, a tak dostal dýchací přístroj CPaP, k tomu do bříška sondičku a spoustu dalších trubiček, jejichž funkci jsem nestačila vnímat. Obrovsky nám pomáhali všichni lékaři a sestřičky na JIRP v Motole, a taky pohled na kilové i menší kulíšky kolem, kteří taky všechno zvládali. I tak jsem si moc nebyla jistá, co s Tomem dělat, jak se k němu chovat, jestli ho svojí pozorností a doteky těším, nebo mu ubližuju. Tou dobou Tom dost plakal, obzvlášť, když jsem se ho dotkla. S hrůzou jsem sledovala, kam až se při tom vyšplhají hodnoty na přístrojích. Děsilo mne, když se mu začal viditelně propadat hrudníček, snad o centimetr, dva. „Co je zas tohle?“ Měla jsem první dítě a že je to obyčejná škytavka, mne napadlo až za chvíli. Dodnes si pamatuju, jak mi vadilo, že se musím dovolovat, jestli se smím dotknout svého dítěte a jak moc nervózní jsem byla, když jsem čekala za dveřmi JIRP, až mi někdo otevře. Jakékoli zdržení mne vyvádělo z míry, měla jsem pocit, že další minutu čekání už nevydržím. Asi jsem potřebovala nebýt sama, a tak jsem si vždycky představovala, jak za stejnými dveřmi u Apolináře čeká se svojí lahvičkou mlíka Veronika Žilková. Taky měla tehdy dítě na JIPu. Tak jsme tam čekaly „spolu“, dvě šťastné nešťastnice. CPAP z nosu si Tom vytrhnul sám, když jsem byla u něj. Další úlek. Prý ho už nepotřebuje, když si ho sám vyndavá, uklidňovaly mne sestřičky. Další hadičky mizely rychle jedna po druhé. Týden po porodu nás překládali na pokoj intermediární péče do Krče (říkali jsme tomu převoz z polepšovny do zvláštní školy), to už jsme za sebou měli asi milión neúspěšných pokusů a první trošičku nakojeného mlíčka. A taky největší sílu pořádné novorozenecké žloutenky, na kterou nestačily ani čtyři lampy. Z Krče se mi vybavují společné obědy s ostatními maminkami. Donekonečna jsme řešily, proč se nám to stalo. „Vždyť jsem jedla zdravě, šetřila se, proč má nízkou porodní váhu?“ „Měla jsem hroznej stres, chcípnul nám pes, asi jsem na to neměla tak myslet“ „Neměla jsem chodit na ty borůvky.“ „Za… Ikea.“. V Motole i v Krči šlo vlastně všechno báječně, mizely hadičky, mně se objevovalo mléko. Tom se postupně dokázal kojit z prsu a zcela pravidelně vzorně přibýval. V jednu chvíli snad jediný na patře. K tomu jsem odevzdávala i litr mléka navíc. Domů nás pouštěli jako premianty. Jenže pak to všechno začalo. Pominu, že jsme doma neměli ani skříně, truhláři do ložnice přišli až den po mně. Nestihla jsem se ani přestěhovat, bytem se sotva prošlo, všude se válely tašky s narychlo posbíranýma věcma. Část věcí zůstala ve starým bytě. Sotva jsem věděla, kde najdu výbavičku, vyložit ji nebylo kam. Vyžehlila tchyně, když jsem byla v porodnici. Stále jsem si nepřipadala jako matka a když tak dost neschopná. Koukala jsem se na Toma v kočárku a připadalo mi to, jako by mi ho přidělili a já byla přidělená jemu. „To´s to teda schytal“, myslela jsem si. Bála jsem se nechávat kočárek před obchodem, aby mi ho někdo nesebral, je přece nedonošenej, neuměli by to s ním. Tak to už jsem asi matka byla, ne ? Věčně nám doma zvonil monitor dechu, falešný poplachy i několikrát za noc. Tom dýchal tak slabě, že to monitor nezaznamenával. Nebo jsme ho na něj neuměli správně položit. Tom spával nehybně se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy a zřejmě kvůli chudokrevnosti byl bílej jako smrt. Když drnčí monitor, takovej pohled uprostřed noci opravdu neuklidní, zvlášť když je ke všemu dítě studený jako psí čumák a v nemocnici vás upozornili, že „první týden občas vypadával“. To všechno se dalo zvládnout. To horší přišlo až potom. Na druhé kontrole u pediatra se paní doktorce nezdálo, jak málo Tomík přibral. Další tři měsíce jsme strávili neustálým převažováním doma i u doktora a vymýšlením metod, jak do Toma narvat trochu mlíka navíc. V percentilovém grafu se zavile držel křivky klinicky významná podváha. Rady se lišily. Kojte z jednoho prsa, ať se dostane k zadnímu mlíku, kojte ze dvou prsou, ať se vám pořádně spustí laktace. V noci musíte kojit nejpozději po třech hodinách od začátku posledního kojení, v noci dítě nebuďte, ať se pořádně vyspí. Neomezujte dobu kojení (Tom se kojil tři čtvrtě hodinku, hodinku a půl a to osmkrát denně), určitě Vám u kojení spí, nemá smysl, kojit ho déle než deset minut z jednoho prsa. Zkracováním intervalů mezi kojeními se nám podařilo Toma překrmit, i mateřským mlíkem to jde, zoufale plakal, blinkal. Zkracováním délky kojení jsme dosáhli Tomova historicky nejnižšího váhového přírůstku. Do toho se mi pořád ucpávaly mlékovody. Bydlíme na vesnici. Návštěva laktačního poradce je tady z říše science fiction. Stránek o kojení dětí jsem našla spoustu, nic ale o kojení nedonošených. Pak začal Tom strašně blinkat, než jsem ho stačila obléknout a odnést přes ulici k doktorce, zvládl to i pětkrát a to jsme chodili na lačno. Konečně před třetím měsícem přelezl Tom 3300 g a pak najednou skočil váhou nahoru rovnou přes čtyři kila. Doktorka nám prozradila, že ještě jednou s naším minipřírůstkem a absolvovali jsme cvičně velké vyšetřovací kolečko po nemocnici. Objevily se i další intervaly pomalého přibírání, už jsme jim ale čelili s váhou těsně pod pět kilo a to nám stačilo. Koníčky Tom nepásl. Bohužel naše doktorka není zrovna propagátor návštěv u neurologa a Vojtovy metody. Jako premianti jsme už nebyli pozvání na kontrolu do Krče, dnes bych prostě zavolala tam nebo někam jinam a zeptala se. Pro ten klid. Byla jsem o to nervóznější, že jsem ani nevěděla, že se věk nedonošence redukuje. Ani redukovaně jsme se nemohli vlézt do žádných tabulek. Když jsme ho konečně nějak dostrkali k tomu, aby tu hlavičku zvednul, zeptala se doktorka „a co, už se obrací ?“ Samozřejmě, že se neobracel. Dny jsme trávili kojením, odstříkáváním mlíka na rozmíchání Nutritonu proti zvracení, obracením na bok a na bříško a hledáním možných komplikací Tomova vývoje na internetu. Informace nikde. I proto jsem strašně ráda ze Nedoklubko a knížku Nedonošené dítě, i když ani jedno se k nám nedostalo včas. Zavedení příkrmu v šesti měsících neredukovaného věku nás zbavilo starostí s přibýváním. Tom jedl jako nezavřenej a byl schopen nabrat tři čtvrtě kila za měsíc. Hrubá motorika nás trápila i potom. Když byl Vojta v nedohlednu, začali jsme alespoň chodit na kojenecké plavání. Naštěstí už bylo zase teplo a Tom to zvládal bez nemocí i dvakrát týdně. V 11 měsících, skoro 10 redukovaně, Tom pásl, obracel se na bříško, na záda ne, a občas trošku zacouval. K neurologovi nás samozřejmě nikdo neposlal. Začaly se mi vracet staré obavy s dětskou mozkovou obrnou. K tomu kolem nás všechny děti z kroužků přerychlený jako naschvál všechno dělaly tak půl, tři čtvrtě roku před námi. Naštěstí v tu chvíli udělal Tom zase jeden ze svých skoků. Během měsíce se posadil, rozplazil, postavil a ještě před jedenáctým měsícem, redukovaně, i rozlezl. To už jsem věřila, že kdo stojí, bude jednou i chodit a byla hrdá, že jsme to všechno zvládli sami a nakonec i bez Vojtovky. Tom je bojovník. Od teď zvládneme všechno. Zbývá nám už jen mluvení. V roce Tom samozřejmě neříkal nic, a počkali jsme si chvíli i po tom redukovaném, než z něho vylezlo první slovíčko. Nebyla to máma, ani táta, ale „ne“. Dneska je Tom pořád hubenej, poctivě se drží percentilu podváha. Asi bude po tátovi. Řekne odhadem něco víc než padesát slov, mezitím i já, občas se pokusí i o krátkou větu. Nestresuju se, vím už, že je pro něj typické, že se učí ve skocích. Doufám, že i tohle se naučíme, snad i bez logopeda. Některé věci se nám daří už i před tabulkově průměrnými dětmi. Že už nic nemusím sledovat, je pro mne příjemná novinka. Jinak chodí ze schodů, skáče, hází míčem, trefuje terč, jezdí na kole s přídavnými kolečky. A to mu nejsou ještě ani tři. Neredukovaně ! Občas mi to ještě ujede, ale většinou už hlásím správně kalendářní věk, Tom už redukovat nepotřebuje. Je dost šikovnej i bez redukce. Maminky neztrácejte nervy a držte se ! Obdivuju Vás všechny, který se střídavými úspěchy válčíte i s menším drobečkem než byl ten náš. Myslíme na Vás, všechny, který šlapete po naší cestě. Bude líp !

Nosítko na dvojčátka

2010-08-16T13:09:00.000+02:00

Dvojčátka a vícečátka se často rodí předčasně, proto bychom se s vámi rádi podělili o tip na jejich nošení, které nám poslala Petra Tenglerová z Olomouckého Klubu dvojčat a vícerčat .
Článek je převzatý z Twinventine.cz, serveru s nápady a výrobky pro dvojčata :

Proč nosítka Weego?

"Také si kladete otázku, jak nosit obě dvojčata najednou pokud pláčou, nechtějí spát, nebo pouze potřebujete odběhnout někam, kam to jde s dvojčátkovým kočárkem obtížně?
Tuto otázku jsem si rovněž pokládala, když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata. Ještě jsem si pamatovala, že staršího syna bylo potřeba často nosit a poměrně často se stávalo, že jediné, co zabíralo proti pláči - případně na spánek, byl šátek. Nošení dvojčat najednou v šátcích mi přišlo hodně složité a vzhledem k tomu, že kromě dalšího doporučení nosit dvě klokanky se nic jiného v Čechách nenabízelo, začala jsem hledat v zahraničních zdrojích. A tam jsem narazila na ergonomické nosítko „Weego Twin“, které jsem si obstarala a od prvních týdnů začala u dvojčat úspěšně používat. Samozřejmě ne pravidelně, ale s úspěchem jsme s ním absolvovali: mj. nerušenou narozeninovou párty staršího syna, vykrajování vánočního cukroví, vánoční diskotéku na chatě a také sjezd z chaty k autu na skůtru v Peci pod Sněžkou. A to nemluvím o krizovkách, když obě děti "nekontrolovatelně" plakaly, případně jsem nutně potřebovala odběhnout do obchodu, kam jsem se s dvojčátkovým kočárkem nevešla.
I proto byl Weego Twin asi první výrobek, který jsme umístili do našeho e-shopu.
Budeme rády, pokud tento dvojvak stejně dobře poslouží i ostatním maminkám dvojčat v prvních náročných měsících. Nabízíme jej i s originální taškou Weego, který vak ochrání před znečištěním, případně poškozením."
(O nosítku "Weego TWIN" napsala Ing. Hana Bachárová - maminka staršího synka a dvojčátek.)

Proč je nosítko Weego TWIN naprosto jedinečné?

Weego TWIN je první nosítko pro dvojčata. Je určeno pro nošení dětí v prvních měsících života. Umožňuje nosit obě děti naráz. Děti se nosí na břiše. Nošením dětem dopřejete pocit blízkosti a fyzický kontakt. Nošení vám ale také usnadní mnoho situací (nakupování, procházky). Zbavíte se tak nutnosti brát všude s sebou těžký kočárek pro dvojčata.
Nosítko Weego TWIN může být používáno od narození - každé z dětí musí dosáhnout váhy 1600g. Weego TWIN může bý používáno i na nošení předčasně narozených dětí. V závislosti na váze a velikosti dětí, může být nosítko používáno přibližně do 5-6 měsíce jejich věku.
Stejně jako původní nosítko Weego je Weego TWIN vybaveno originálním systémem dvojvaku, který zajišťuje ortopedicky správnou polohu dětí. Nosítko se jednoduše přizpůsobuje růstu dětí a potřebám lidí, kteří budou děti nosit.

Jaký má nosítko ohlas ve světě?

Nosítko Weego je vítězem v testu kvality časopisu ELTERN
ELTERN, největší specializovaný magazín pro rodiče v Německu, hodnotil 9 nosítek na děti a 6 šátků na nošení dětí. Weego bylo jediné nosítko pro novorozence, které získalo hodnocení „+“ ve všech posuzovaných charakteristikách(jednoduchá manipulace, vnitřní vak, vnější ramenní pásy, pohodlné pásy pro rozložení váhy). Nosítko na děti Weego a nosítko pro dvojčata Weego TWIN bylo mnohokráte doporučováno nejen časopisem Eltern, ale i dalšími odbornými časopisy pro rodiče.

Jak často a proč nosit děti v nosítku?

Noste své děti tak často, jak to jen jde – přispějete k jejich spokojenosti a zdravému vývoji!
V průběhu těhotenství jsou plody v úzkém kontaktu s matkou. Slyší údery matčina srdce a její hlas, vnímají její pohyby. Pro zdravý vývoj děťátka je podstatné, aby zůstalo v úzkém kontaktu s maminkou i po narození. Dopřejete-li vašim dětem fyzickou blízkost tak často, jak budete moci, přispějete k jejich spokojenosti a zdravému vývoji.
Nosítka na děti Weego tuto blízkost umožňují. Dávají dětem možnost objevovat svět společně se svými rodiči. Rodiče mohou se svými dětmi vyrazit do světa a mít přitom volné ruce.
Vědecký výzkum prokázal, že časté nošení:

přispívá ke spokojenosti dětí – děti méně pláčí
podporuje vazbu mezi rodiči a dítětem
napomáhá vývoji osobnosti a sebejistoty dítěte
podporuje rozvoj jazykových schopností a pohybových dovedností

Jaké jsou konkrétní jedinečné vlastnosti nosítek Weego:

mají originální systém dvojvaku
jsou určena pro děti od narození
jsou vhodná i pro nedonošené děti
rostou s dítětem
jsou pohodlná na nošení
jednoduše se přizpůsobují rostoucímu dítěti a padnou různým lidem, kteří budou dítě nosit

Co je to systém dvojvaku?

Originální systém dvojvaku nosítek na děti Weego zaručuje, že vaše děti budou v nosítku v bezpečí a pohodlí:

vnitřní vak poskytuje oporu zádíčkům dítěte
vnější vak drží hlavičku a krk a chrání vaše dítě
vnější vak ve spojení s tvarovaným vnitřním vakem zajišťuje, že nožičky dítěte v nosítku zaujímají „pozici žáby“
nosítko Weego TWIN se jednoduše přizpůsobí růstu dítěte a padne různým lidem, kteří budou děti nosit.

Jaký má nosítko ohlas v profesionálné péči o novorozence a kojence?

Nosítka Weego mají široké využítí nejen v domácí péči o děti, ale využívají je i profesionálové pečující o novorozence na novorozeneckých odděleních mnoha předních nemocnic (například v Mnichově, Hamburku, Bonnu, Berlíně, Cologni, Tubingenu, Curichu, Vídni, Salcburku, Linci). Doktoři, fyzioterapeuti, porodní asistentky testovali nosítko pro nedonošené děti Weego PREEMIE a nosítko pro dvojčata Weego TWIN a doporučili jejich používání.
Text je převzat z www.weego.com. České stránky pro firmu Weego připravil Twinventive. Úprava textu Twinventive.

Zveřejněno v kategorii Výbava , autor

Olga Vršková

2 Komentáře

andrea pipková

- úterý, 8. června 2010 21:20:20 CEST

Dobrý den,ráda bych se zeptala,zdanosítko pro dvojčata i půjčujete příp. na jakou dobu,za jakou cenu atd...děkuji velmi za odpověd S pozdravem A.P.

Twinventive

- čtvrtek, 10. června 2010 12:55:57 CEST

Dobrý den, momentálně probíhají dvě paralelní akce, které pořádáme ve spolupráci s pražským a oloumockým klubem dvojčat. V rámci těchto akcí si můžete zdarma vypůjčit nosítko Weego Twin až na 14 dní. Nosítko si můžete vypůjčit v: Klubu dvojčat a vícerčat o.s. Praha (www.dvojcata.cz), adresa: Matoušová 18, Praha 5, zde se konkrétně můžete obrátit na paní Gábinu Vítkovou nebo paní Pavlu Kovářovou (klub@dvojcata.cz) a Klubu dvojčat a vícerčat Olomouc (http://www.mc-hermanek.cz/dvojcata), adresa:Náves Svobody 49,00 Olomouc, kde můžete kontaktovat paní Petru Tenglerovou - mc-hermanek@seznam.cz Zde také získáte další informace o podmínkách zápůjčky a výhodách, které účastníci získávají (především jde o desetiprocentní slevu na nosítko v našem obchodě.) Twinventive

Masáže pro rehabilitující nedonošeňátka zdarma

2010-08-15T22:56:00.004+02:00

Zdravotní sestřička a masérka paní Lenka Vidurková z Vracova nabízí všem rodičům rehabilitujících miminek své služby zdarma . Děkujeme její vstřícnosti a otevřenému srdci ...

Milé maminky.

Nabízím vám od 1. února 2010 zdarma masáže dětí, se kterými pravidelně cvičíte Vojtovu metodu, nebo Bobata. Po 13ti letech masérské praxe jsem zjistila, že kromě pravidelného cvičení, vložení masáží a energetická práce pomáhá k rychlejšímu léčení a uvolnění.
Vím, že starat se o děti, které potřebují více péče není jednoduché jak po fyzické, tak i psychické stránce. To nemluvím o penězích.
Rozhodla jsem se, že těmto dětem nabídnu bezplatné masáže vždy ve středu od 8.00 – 12.00.
Pokud máte zájem, neváhejte se mi ozvat.

Nemějme strach dotýkat se novorozených dětí. Na hřejivé pohlazení ten čerstvě narozený človíček dychtivě čeká. Láskyplné doteky jsou pro tělesnou a duševní pohodu dítěte nezbytné. Je dokonce prokázáno, že i nedonošené děti se vyvíjejí rychleji, jsou-li pravidelně masírovány.
Děti jsou na shiatsu velmi vnímavé. Je to láskyplný způsob, jak jim poskytovat preventivní péči. Děti umí skvěle napodobovat, takže nebude dlouho trvat, kdy budou samy masírovat své panenky a začnou chtít pracovat na vás.
Shiatsu je účinné při léčbě nočního pomočování, zácpy, chronických bolestí hlavy, hyperaktivity, také pomáhá dětem s astmatem. Výborná podpůrná terapie u dětí, se kterými rodiče cvičí Vojtovu metodu, teda u dětí postižených dětskou mozkovou obrnou, asfyktickým syndromem, po úrazech, ochrnutích, epilepsii. Velmi dobře ji snášejí a rychleji prospívají nedonošené děti. Masírovat je možno již od čtrnáctého dne života novorozence. Kromě shiatsu lze použít také reiki. Masáž trvá přibližně 20 až 60 minut a je přizpůsobena věku a individuálním potřebám dítěte.

Více najdete na www.vidurkova.cz

Setkání dvojčat a vícerčat v rekreačním areálu Podhůra

2010-08-09T12:43:00.000+02:00

Klub dvojčat a vícerčat v Pardubicích pořádá setkání 5. září od 14. hodin. V pozvánce najdete bližší informace k zajímavému programu a na stránkách www.podhura.cz se dozvíte vše o lanovém centru, rozhledně a dalších možnostech rekreačního vyžití.

Setkávání rodičů a dětí v Praze

2010-08-05T14:28:00.000+02:00

Každý druhý čtvrtek v měsíci od 14 do 15 hodin, v RC Andílek, kousek od metra Anděl, bude probíhat setkávání rodičů předčasně narozených dětí i s miminkami. Začínáme 9.9.2010. Pokud byste předběžně měli o návštěvy mateřského centra zájem, napište prosím mamince Romaně Ľuptáčikové, která setkávání zorganizovala a bude jej pořádat. Kolektiv mateřského centra vyšel rodičům a Nedoklubku vstřic a poskytl své prostory a hernu. Prozatím bude setkávání probíhat neformálně, podle vašeho zájmu a požadavků budeme průběžně domlouvat přednášky a další aktivity. Těšíme se na vám a v příloze najdete letáček zde

Příběh Matěje, narozeného ve 27. týdnu těhotenství

2010-08-03T10:16:00.001+02:00

Je to již dva roky, co jsem si zažila svoje zatím nejhorší životní období. Ještě nikdy jsem nenašla odvahu o tom napsat. Stala jsem se maminkou nedonošeňátka.
Nejprve něco málo o mně. Můj příběh je trošku jiný, než u ostatních maminek a sice proto, že jsem moc dobře věděla, co se děje, co se stalo a co se stát může. Jsem dětská sestřička a s nedonošenými miminky jsem se setkávala poměrně často. Znala jsem dost přesně komplikace i následky takového předčasného narození.
A teď již k mému příběhu:
Moje těhotenství bylo chtěné a moc jsem se na něj těšila. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem štěstím bez sebe. Měla jsem za sebou již jeden nezdar, proto jsem byla moc ráda, že jsem podruhé otěhotněla skoro hned . Miminko ve mně krásně prospívalo. Jen nám vyšly špatně testy v 16.týdnu, po kterých jsme absolvovali amniocentézu. Vše dopadlo dobře a my už jsme věděli, že čekáme chlapečka. Těhotenské nevolnosti konečně skončily a já jsem si mohla začít užívat svého bříška. Termín porodu byl stanoven na začátek července.
Začátkem dubna jsem měla dobrou náladu, začalo jaro a já konečně mohla ven užívat si sluníčka. Moc jsem se těšila, až si obléknu nové těhulkovské šatičky a všichni kolem konečně budou vědět, že čekám miminko!
V té době jsem byla objednaná na prohlídku ke své gynekoložce. Na prohlídku jsem se těšila, chtěla jsem vidět malého na ultrazvuku. Paní doktorka mi miminko vždy krátce ukázala (při minulé návštěvě si cumlal paleček). Měla jsem v plánu po prohlídce jít ještě nakupovat věcičky pro malého. Byla jsem již na konci 26.týdnu a to už se nakupovat může, to už se přeci nemůže nic stát.
Na konci prohlídky nás paní doktorka pochválila a já měla radost, že je vše v pořádku. Jen pro jistotu jsem jí oznámila, že mám občas špatný pocit v podbříšku. Ale teď, že jsem v pohodě a nic mě nebolí. Nakonec jsme se rozhodli, že pro můj lepší pocit mi radšii zkusí natočit CTG. Po chvilce natáčení miminka, mě doktorka hodně vystrašila. Řekla mi,, že mám kontrakce po 5 minutách a že musím okamžitě do nemocnice. Já jsem nic necítila, a o to větší to byl šok. Zavolala jsem manželovi a jeli jsme do nemocnice. Zde to trochu zkrátím. V nemocnici kontrakce zastavili, pro jistotu dali léky na dozrání plic miminka a nechali si mě tam. S tím, že to není zase tak hrozné a že mám je trochu zkrácený čípek. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo. To jsem ještě netušila, že to byla předzvěst něčeho mnohem horšího.
V nemocnici jsem ležela asi týden, dostávala jsem léky proti kontrakcím a jinak se se mnou nic nedělo. Kupodivu mi ani hospitalizace nevadila, byla jsem unavená a skoro celý den jsem prospala, také pohyby jsem moc necítila. Vše jsem říkala lékaři a bylo mi řečeno, že to je po lécích co beru, a že je vše pořádku. Také jsem neměla chuť jíst, za dobu hospitalizace jsem shodila 2kg.Nikomu nic nebylo nápadné.
Až přišel ten osudný večer. Dodneška si to živě pamatuji, i když tváře okolo mě mám rozmazané, jak mi bylo špatně. Večer jsem telefonovala se svou kolegyní. Mluvily jsme spolu celkem dlouho a při tom volání, mě zničeho nic začalo bolet podžebří. Bolest se stupňovala velice rychle. A přes počáteční váhání, jsem vyrazila za sestřičkou. Sestřička mi natáčela CTG a zavolala doktora. To už jsem nebyla schopna ležet a bolestí jsem brečela. Doktor přišel a ode dveří zhodnotil CTG s tím, že kontrakce žádné nemám a že to je nejspíš kolika. Na mé upozornění, že jsem celý den nic nejedla, a že nevím z čeho by ta kolika byla, nebral zřetel. Dal mi Anacid a nechal píchnout Algifen, který jsem kvůli miminku odmítala, ale po hodině ukrutných bolestí, mě sestřička přemluvila, s tím, že to miminku v žádném případě neublíží. Pak se přidala ukrutná bolest hlavy, což jsem si vysvětlila tím Algifenem. Sestřička mi pro jistotu změřila tlak. Měla jsem ho 100/60, což u mě, je celkem divné. Na nízký tlak nikdy netrpím a v těhotenství jsem ho měla pořád hraniční. Doktora jsem již ten večer neviděla, sestřičku jednou, když mi v noci nesla léky. Skoro celou noc jsem nespala, až k ránu jsem usnula vyčerpáním. Ráno, světe div se, bolesti zmizeli a já jsem byla jen hrozně moc unavená. Na vizitu přišel jiný pan doktor ten i přes mé ujištění, že už mi je lépe, nechal udělat krevní testy. Chvilku po odběrech se na mém pokoji seběhlo několik doktorů. Hodně mě vystrašili tím, že krevní výsledky jsou moc špatné, a že to vypadá na hellp syndrom, že naberou ještě jednou krev a pak se uvidí. To už jsem věděla, že je zle. Za chvilku se na pokoj vřítily sestřičky, daly mi infuzi a léky na dozrání plic miminka. Volala jsem manželovi, aby rychle přijel, že to se mnou nevypadá dobře. Manžel byl u mě během chvilky. Zvedl se mi i tlak, měla jsem 200/110, byla jsem fakt už ze všeho vyčerpaná a jen jsem pořád opakovala, že nechci rodit, že už je mi dobře a že se to určitě spraví. Bohužel druhý krevní odběr dopadl ještě hůř, tak se kolem mě zase seběhlo plno doktorů a strašně rychle mě odváželi na porodní sál. Celou dobu mě ujišťovali, že se ještě nic neděje, že mají porodní sál jako JIP a že tam budu více na očích. Napojili mě na CTG (až z propouštěcí zprávy jsem se dozvěděla, že miminko mělo již špatný záznam a že už mělo velké problémy).
Pak vše proběhlo ráz na ráz. Musela jsem podepsat souhlas s císařským řezem a už jsem jela na sál. Teprve za dlouhou dobu jsem se dozvěděla, že manželovi se nikdo neobtěžoval něco podrobněji vysvětlit. Jen mu řekli, že mám hellp syndrom a že udělají sekci. Chudák nevěděl, co je to Hellp syndrom, ani co je to sekce. V tom šoku a rychlosti událostí nevěděl, co se děje a kam se obrátit. Naštěstí měl kontakt na moji kamarádku - také zdravotníka, která hned přijela a vše mu vysvětlila... Děkuji Jani. Dál si už jen pamatuji, jak mě rouškují na sále a já si celou dobu říkám že to je snad jen sen. Že to nemůže být pravda.
Probudila jsem se a došlo mi, co se stalo.. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Když mě vezli ze sálu, čekal tam manžel. Ptala jsem se ho, jestli viděl malého, říkal že ne. Že ho tam nepustili. Ale že se narodil 27+6 týden, má 1124g a 35cm.
Převezli mě na pooperační pokoj. Ležela jsem tam, břicho mě hrozně bolelo. A mně se zdálo vše tak nespravedlivé. Proč já? Co jsem to proboha svému dítěti udělala? Proč musí kvůli mně trpět? Co jsem to za mámu, když ani nedokážu donosit své dítě? Co bude se mnou? Ustojí to manžel? Co když bude dítě postižené? Chtěla jsem zpátky své bříško. Dokonce mě napadla i myšlenka jestli by nebylo lepší, kdyby dítě zemřelo, byla bych znovu těhotná a tentokrát bych děťátko porodila, měla na sobě hned po porodu a všechno by bylo v pořádku. Pořád jsem si opakovala, že už mám dítě, že jsem máma – rozum to věděl, ale má mysl to nebrala. V mé hlavě byla jen neskutečná vina a zoufalství, možná trochu vztek.
Hlavně jsem si říkala, že já jsem vedlejší, já bolest překousnu, ale co mé dítě, které za nic nemůže a neustále do něj někdo píchá, je samo ve skleněné bedně a neví, co se s ním děje. Myslela jsem, že se z toho zblázním. Byla jsem fakt zoufalá! Dokonce jsem na nějakou chvíli nesnášela mé těhotné kamarádky a záměrně jsem se jim vyhýbala. Když jsem slyšela o někom, kdo porodil zdravé dítě, tak jsem se rozplakala (to mi zůstalo ještě asi rok po porodu).
K mému stavu mi značně dopomohly i poměry na zdejším pooperačním pokoji. Nesměly tam návštěvy. Druhý den, když jsem s pláčem prosila sestřičku, aby za mnou mohl přijít manžel ,alespoň mi podat ruku, nedovolila to, měla to zakázané. Dokonce nepovolili ani mobilní telefon. Manžel mohl jen kouknout ode dveří a řvát na mě přes celý pokoj, jak to vypadá s naším dítětem. Druhý den mi po sestřičce poslal fotky našeho miminka (byl tak krásný, ale pořád mě přišlo, že mi ukazují cizí děťátko). Takhle jsem tam musela ležet 4 dny, bez kontaktu s okolím, bez slova útěchy. Bez manžela a bez dítěte. Každé tři hodiny se tam zjevila dětská sestřička s miminky, které nosila maminkám po císařském řezu k nakojení. Jen jsem je mohla sledovat a vyčítat si, jak jsem hrozná, že jsem své dítě takhle potrestala.
Druhý den mě přišel informovat dětský lékař o stavu Matěje (pro toto jméno jsme se s manželem rozhodli definitivně až za zběsilého úprku na porodní sál) Doktor říkal, že malý se má celkem dobře, a že už mu dávají do sondičky trochu mlíčka a abych zkusila odstříkávat. Myslím, že až třetí den, jsem odchytla sestřičku, která vedle na posteli přikládala mamince po císaři miminko a prosila ji, jestli by mi nevysvětlila jak a do čeho se mám pokoušet odstříkávat. Kojit jsem rozhodně chtěla. V rychlosti mi něco řekla a dala stříkačky. Byla jsem na tom zdravotně ještě špatně, hlavně jsem byla hrozně vyčerpaná a každý pohyb mě stál mnoho úsilí, ale přesto jsem se každé 3hodiny pokoušela něco odstříkat. Ale vůbec to nešlo.
Čtvrtý den jsem už neměla sílu, dělat, jak jsem statečná. Můj zdravotní stav se zlepšoval, ale celý den jsem brečela, až se jedna ošetřovatelka smilovala a po různých peripetiích mě dovezla k mému synovi. I když jsem to oddělení znala, překvapil mě ten všudypřítomný hluk a ostré světlo zářivek. Jako maminka, jsem to vnímala úplně jinak, než jako sestřička. Štvalo mě, že tam pořád pípají různé přístroje a ruší moje dítě. Vždyť jdou přeci ztlumit. Pak jsem si zvykla. Tak dlouho jsem na tento okamžik čekala a teď jsem necítila nic. Koukala jsem na ten inkubátor, v inkubátoru ležel malý uzlíček a já necítila vůbec nic. Ani náznak mateřství, lásky, smutek, prostě nic. Sestřičce jsem jen řekla, že je hrozně maličký, že na fotkách vypadal větší a že je žlutý. To bylo vše, pak jsem hned musela zpátky na oddělení. Druhý den mě již přeložili na standartní pokoj a já jsem se konečně mohla setkat s manželem. Dovezl mě k malému a tak hezky o něm vyprávěl, že jsem se pomalu začala zamilovávat do svého dítěte. Další dny jsem ho milovala tak, jak se má. A s tím přišel i strach o jeho zdraví. Byli jsme teprve na začátku naší dlouhé cesty. A jak nám hned na začátku říkala jedna hodná sestřička, „bude to jako na houpačce, jednou bude dobře, pak zase na chvilku špatně“ a měla pravdu.
Poté, co jsem byla na standartním pokoji a mohla konečně zavolat rodičům, hodně jsem plakala. Gratulovali mi, ale já v tu chvíli žádné gratulace přijímat nechtěla. Neměla jsem pocit, že si něco zasloužím. Vlastně jsem se cítila jako méněcenná matka, máma, která selhala v tom hlavním.
Matěj si dýchal sám, jen potřeboval pomoci, takže byl na CPAP, ale neodešla mu smolka, začal nám dělat starosti. Lékaři se rozhodli provést vyšetření střev pod RTG s kontrastní látkou. Měla jsem o něj šílený strach, ale Matěj to zvládl. Střeva byla v pořádku a Matýsek se po té kontrastní látce pěkně vyprázdnil. To bylo radosti!!!!!!!!! Já jsem si oddychla, ale bohužel jen na chvilku.
Mezitím pořád pokračoval můj boj s odříkáváním mateřského mléka. Postupně jsem se dozvěděla, jak nato a jedna hodná duše mi sdělila, že mohu využít odstříkávací místnost, kterou mají k dispozici i s odsávačkami. Měla mi to tam ukázat sestřička z vedlejšího oddělení. Byla na mě moc nepříjemná, asi jsem jí nějak narušila plány. Zase jsem se cítila o něco hůř, a s mlíčkem to bylo chabé. Dostala jsem ze sebe sotva pár mililitrů. Odstříkavací místnost se stala mým druhým domovem :-). Seznámila jsem se tam s ostatními maminkami a byla jsem vděčná za popovídání si o tom našem trápeníčku. Sdělování si hmotnostních přírůstků našich miminek a hecování do větší produkce mlíčka, moc mi pomohly. Postupně jsem se rozkojila.
Sedmý den byl Matýsek natolik šikovný, že si dýchal úplně sám (bez CPAP), a potřeboval jen minimum kyslíčku.
Osmý den Matýskova života jsem mohla porvé klokánkovat. Byla jsem za to moc vděčná jedné blonďaté sestřičce, která mi ho dala pochovat večer, i když na tomto oddělení to není zvykem. Byl tak moc křehoučký, strašně jsem se bála, že mu ublížím. Ale byl můj!!!!!! Bohužel jsem se radovala jen krátce, protože hned na to Matýsek prodělal první sepsi (infekci). Vypadal moc špatně. A museli ho vrátit zpět na CPAP. Také hodně zhubnul, vážil již jen 946g.
V té době mě již konečně propustili z nemocnice a já plně zjistila, jak jsem na tom po zdravotní stránce špatně. Byla jsem hrozně slabá, jen cesta k autu byla očistec. Ale mé dítě mě přece potřebovalo, na mně v tu dobu nezáleželo. Dokonce jsem potají ještě v nemocnici vysadila všechny léky (hrozně moc mi vystrašila Matýskova sepse a hledala jsem příčinu ve sobě, nějak jsem si vydedukovala, že to může být léky v mém mlíčku – ach ty mateřské hormony). Ptala jsem se jestli po propuštění můžu být na pokoji maminek s Matýskem, ale po té, co mě bylo sděleno, že by pro mě platili stejné návštěvní hodiny jako pro maminky z venku a že mají k dispozici jen jeden pokoj s 5 lůžky, tak jsem zvolila radši domov (naštěstí bydlíme kousek od nemocnice). Ještě jeden poznatek -docela mě v té době mrzelo, že na našem oddělení není zvykem dávat maminkám k inkubátoru židle. I když jsem na tom byla již lépe, tak stejně, stát 3 i více hodin na jednom místě není moc příjemné a je to docela očistec.
Celou dobu, co byl Matýsek v nemocnici, jsem měla pocit, že si nezasloužím odpočívat, radovat se, či nějak být spokojená, když mé dítě trpí. Taky mě pronásledovaly myšlenky, že jestli vynechám někdy návštěvu, tak budu zase potrestaná a Matýskovi se něco stane. Jezdila jsem poctivě na každou návštěvu (2krát denně, a to ještě hodinu před tím, abych stihla odstříkat). Jaké to je přijít domů bez miminka a bříška, vám nemusím vyprávět. Hrůza! Na našem oddělení mají návštěvy dopoledne a odpoledne. Nejdřív se mi to nelíbilo, ale pak jsem za to byla vděčná, mohla jsem se alespoň s klidným svědomím jít v poledne domu najíst a trochu vyspat. Zdravotně jsem na tom ještě pořád nebyla nejlépe. Celý můj život se smrsknul jen na cesty do nemocnice, odstříkávání a spánek.
Teď zpátky k Matýskovi , který zrovna prodělával sepsi. Manžel ten den musel služebně odjet a vrátil se až večer. Chtěli jsme Matýska vidět spolu a věděla jsem, že jsou návštěvy ještě kolem osmé. Na oddělení nás pustili i pan doktor k nám byl hodný, ale za našimi zády si dvě sestřičky vyměňovaly názory, jak to, že tam jsme, že tyto návštěvy neplatí pro nás a byly nepříjemné. My jsme tam umírali strachy o naše dítě, které zrovna bojovalo s infekcí. Hned jak jsme vyšli z oddělení, tak jsem hodně dlouho plakala. Hrozně mě to mrzelo. Vždyť já jsem chtěla jen vidět své dítě!!!!!!!!!!!!!!!
Matěj svůj první velký boj vyhrál a bylo mu zase lépe. CPAP mu zase sundali a bojovali jsme dál s pozvolným přibíráním, netrávením mlíčka, blinkáním atd. Po 6. týdnech na JIRP jsme už měli skoro 1400g a měli nás překládat. Za tu dobu jsem už znala lékaře i sestřičky, kteří byli moc hodní a dokázali nás povzbudit. Věděla jsem, která sestřička je nejspíš nová, která s dětmi nezachází moc dobře, měli jsme své oblíbené a s ostatními maminkami jsme si sdělovali zážitky a pochopení. Jako zdravotník jsem mohla zhodnotit jejich kvality, ale nic jsem s tím dělat nemohla.
Konečně přišel den D a Matýsek se měl stěhovat na oddělení JIP. Hurá!!!!!!!
Bohužel, jak už to u nedonošeňátek bývá, radost byla předčasná. Jednoho rána se mi Matýsek zdál nějaký unavený. Na JIRP zrovna neměli čas. Stála jsem tam na chodbě a probíhající doktor na mě zahartusil, že Matěj přestal dýchat a že má nejspíš sepsi, ať příjdu déle.
Tak se změnilo moje nadšení a spokojenost, že už bude vše dobré v čiré zoufalství. Chodila jsem okolo nemocnice a čekala až mě pustí k mému dítěti a nevěděla, jestli přežije, nebo jak mu je. Manžel byl mimo město, tak jsem tam chodila sama a jen plakala. Ten den Matýsek vypadal doopravdy špatně, ale naštěstí mu rychle zabrala ATB. Takže si vybojoval i tuhle bitvu.
Tři dny na to, ho již překládali na JIP. To bylo klidnější oddělení, už tam nehoukalo tolik přístrojů. Hned první den po přeložení, mi sestřička udělala velkou radost, když Matýska poprvé oblékla. Dokonce už nebyl v inkubátoru, ale ve vyhřívaném lůžku. Matýsek měl přes 6. týdnů a vážil 1450g. V ten den jsem si i poprvé zkoušela Matýska nakojit, vypil celé 4ml. Hurá! Na tomto oddělení byl necelé 2 týdny, než mi ho konečně dali na pokoj. Musel dobrat ATB a kvůli anémii dostal ještě transfuzi.
Konečně jsem se dočkala, Matýsek dosáhl váhy 1680g a mohl se mnou na pokoj. První noc jsem ani nespala, jak jsem se o něho bála, neustále jsem ho sledovala a slyšela každý jeho pohyb. Pořád jsem zkoušela kojit a dokrmovat sondičkou, nebo alternativně. Matýsek byl ale nežravec. Měl pít 50ml a vypil 10ml a spokojeně si usnul a více ho nezajímalo. Když jsme takhle válčili 3týden a vůbec se to nelepšilo, tak už jsem z toho byla hodně smutná a prosila sestřičky o lahvičku, že ho budu krmit s lahvičky a kojit přestanu. Izolace na pokoji s miminkem také udělala své. Manžel měl v té době hodně práce a mohl za námi jen na chvilku a nikdo jiný na návštěvy chodit nesměl. No, lahvičku mi nedali a jsem za to ráda. Nakonec se mi podařilo mlíčko do Matýska nějak dostat, tak, že byl již 3dny bez sondičky do žaludku, tak jsme se dočkali a bylo nám sděleno, že už konečně po více jak 10. týdnech a s váhou 2120g půjdeme domů!!!!!!!!!!!!!!!! Konečně.
Doma to také nebyla procházka růžovým sadem. Matýsek ještě tak měsíc po příchodu z nemocnice pořád zlobil s jídlem, takže jsme kojili a dokrmovali alternativně odstříkaným mlíčkem. Byl to docela očistec - odstříkávat, sterilizovat, krmit a pořád dokola. Každé tři hodiny. Vše se zlomilo při dosažení váhy 3kil. To jsem si už řekla, že ho již nebudu dokrmovat a budu jen kojit a sledovat váhové přírůstky jednou za den. A světe div se, od té doby jsme kojili a vše bylo v pohodě.
Váhu jsem radši rychle vrátila. Plně jsem kojila 8 měsíců a s příkrmy do 14 měsíců, než si Matěj sám určil, že mlíčko ode mě už nechce.
Jak to bylo dál: Matýsek rostl a vše uměl přiměřeně ke svému korigovanému věku, do 14 měsíců nebyl vůbec nemocný a po té občas nemocný je, ale vše se dá zvládnout. Chodit začal v 15 měsících. Prohlídky u očního, psychologa a ve vývojovém centru dopadli dobře a jsme vyřazení ze sledování. Dále jsme byli sledováni na rehabilitaci, kde nás rehabilitační učila správně Matýska podporovat v jeho vývoji (vojtovku jsme necvičili). Matěj je zdravý a veselý kluk. Dnes už jsou mu přes dva roky a prožíváme období vzdoru, jako každé jiné batolátko. Mluvit se mu ještě moc nechce, má svou řeč, kterou vždy pobaví své okolí. Ale na to má ještě dost času.
Ve svém příběhu, jsem popsala spíše své emoce, které jsem si prožívala a vlastně je nikdy nikomu nesdělila. Nějak jsem se musela ve zkratce vypsat.

Rozhovor rodičů Ellinky o předčasném porodu a jeho vnímání rodiči

2010-08-02T10:24:00.001+02:00

Příběh Ellinky jste již na stránkách Nedoklubka či facebooku četli, přinášíme vám jej ještě jednou: formou rozhovoru z časopisu pro sluchově postižené - Gong. Příběh poskládaný ze zajímavých otázek a upřímných odpovědí Pavli a Tomáše získává ještě hlubší a více vypovídající rozměr...

Toto je příběh manželů Bognerových z Prahy a jejich dcery Elly. Nedoslýchavá Pavla a neslyšící Tomáš se vzali dne 22. října 2004 na Staroměstském náměstí. Ke štěstí jim chybělo už jen děťátko. Štěstí se na ně usmálo a Pavla otěhotněla. Na dítě se velmi těšili. Ella se však narodila o pár měsíců dřív. Rodiče i Ella si prožili svoje. Navštívila jsem je, abych si s nimi o tomto těžkém období popovídala, protože byli ochotni o něm otevřeně mluvit. Při pohledu na jejich krásnou dcerku Ellu s veselýma očima by člověk neřekl, co všechno musela prožít a jak musela být statečná…celý příběh
PS. (A dnešní čerstvou novinkou je, že Ellinka začala sama chodit :-) ... gratulujeme !)

Šátkování nejen pro nedonošená miminka

2010-08-02T10:04:00.002+02:00

zve na kurz :

Tři podoby šátkování

V sobotu 7. srpna 15 – 17:30 hod.

v prostorách MC Radost, Lípová 2, Vyškov

Program:

Kojen kojenec = nošenec - povídání o přínosech šátkování s Mgr. Danou Tvrďochovou

Praktický kurz vázání šátku s Danielou Pevnou

Břišní tanec s miminky v šátku s Ivetou Varhaníkovou

Určeno pro :

maminky, které s nošením začínají a chtějí se dozvědět víc
maminky nedonošených miminek

budoucí maminky, které chtějí své děti nosit v šátku

S sebou šátek na nošení dětí, své miminko nebo panenku.

(Možnost zapůjčení šátku, nutno uvést při přihlášení)

Cena 100 Kč

Hlaste se prosím na tel. 774 218 359,

e-mail: dana.tvrdochova@seznam.cz

Počet míst je omezen.

Akce Řetěz, pořádaná Laktační ligou

2010-07-29T15:24:00.000+02:00

Velmi rádi bychom Vás pozvali na akci, kterou již poněkolikáté vyhlašuje Laktační liga .

Ve dnech od 13.9.-19.9.2010 proběhne ve všech koutek české republiky řetězová akce ke Světovému i Českému týdnu kojení.

V Praze se sejdeme 16.9. od 13 hod. ve studiu Wella, Salvátorská 8, Praha 1. Pro odbornou veřejnost je od devíti hodin připravena konference na téma Kojení nedonošených dětí, skladování mateřského mléka ...

Na co se můžete těšit?

• Tisková a odborná konference
• Ukázky cvičení a tanců.
• Módní přehlídka - Za maminku krásnější Agentura Prague Models Agency.
• Výstava obrázků na téma Kojení a rodina očima dětí
• Tombola s řadou skvělých cen
• Současné vlasové trendy - Studio Wella.
• Malý veletrh firem a jejich výrobků „Vše pro matku a dítě“.

Pokud byste se chtěli připojit a pomoci tak vytvořit velký symbol „mother-baby friendly“ vstřícnosti, potvrďte svou účast a zorganizujte ve svém regionu nějakou zajímavou akci..

Registrace je možná na lenka.klimentova@ftn.cz

Registrační list:
Jméno organizátora:
Název akce:
Místo konání:

Za Laktační ligu
MUDr.A.Mydlilová
Fakultní Thomayerova nemonice
Vídeňská 800
140 59 Praha 4

Motýlí masáže vhodné především pro předčasně narozená miminka

2010-07-26T00:45:00.000+02:00

Netroufáte si dotknout se křehkého maličkého děťátka? A přitom vám mateřská láska říká: pohlaď, dotkni se, to milované zranitelné stvoření tě potřebuje cítit co nejblíž.

Tak své pocity popsala nejedna maminka, jíž se dítě narodilo předčasně. Ty, které se dozvěděly o Motýlích masážích, svůj strach a ostych brzy ztratily a dokázaly krátce po porodu znovu navázat se svým děťátkem v inkubátoru kontakt.

Proč motýlí?
Jsou to velmi jemné a lehké doteky. Na jejich blahodárný účinek upozornila rakouská lékařka Eva Reich, která věnovala zvláštní pozornost kontaktu s předčasně narozenými dětmi právě pomocí něžného hlazení. Tento dotek jemných „motýlích“ křídel jim pomáhal přežít. „Po porodu, hlavně po těžkém či předčasném, mají děti vysokou hladinu stresového hormonu a matka ho může pomoci odplavit jemnými doteky,“ vysvětluje Eva Kopasová, zakladatelka Akademie Něžného doteku. „Tyto cílené doteky uvolňují napětí, zdravému novorozenci poskytují podporu, zraněné dítě pomáhají masáže léčit. Děťátko potřebuje a chce cítit maminčinu sílu a důvěru, kterou mu její doteky dodávají. Jejich pomocí zdolává své strachy.“

Srozumitelný jazyk
Na dotykové podněty je novorozeně dobře připraveno. Už v šestém týdnu po početí má dítě vyvinutý hmatový smysl, což je dříve, než se rozvine zrak a sluch. Lidská pokožka je plná hmatových receptorů, které přijímají vzruchy, mozkové synapse se spojují a neurony se aktivují. Proto nás dotyky dokáží potěšit i odbourat náš strach. Proto jsou tolik důležité pro růst, pocit pohody, pro získávání zkušeností a vnímání okolního světa. Předčasný porod vnitřní komunikaci děťátka s matkou přerušil příliš brzy. A právě přes doteky si mohou maminka i miminko těžký příchod na svět „vypovídat“. Nedonošeňátka často nemohou během první hodiny, dne i prvního týdne života kontakt s matkou navázat, protože jsou odkázáni na pomoc život zachraňujících a podpůrných přístrojů. Proto je třeba, aby se tak stalo, jakmile to je možné. Díky dotekům se děťátko dozví, že jeho maminka je tu pro něj, že s ním bude každý den a pomůže mu.

celý článek čtěte zde

Miminka do dlaně aneb jakou pomoc mohou najít rodiče v Pardubickém kraji

2010-07-24T01:39:00.002+02:00

Výstava Miminka do dlaně stojí za shlédnutí
(14.7.2010)

Pardubice (13.7. 2010) - Výstava s názvem Miminka do dlaně, která je až do 13. srpna přístupná v pardubickém nákupním středisku AFIPAPACE, sugestivním způsobem upozorňuje na vážnou problematiku předčasně narozených dětí. Ty jsou v počátku svého života často plně odkázané na intenzivní terapii s výraznou pomocí přístrojové techniky.

Avšak velmi náročné pro celou rodinu je i následující období, kdy se s pomocí odborníků rodiče snaží zvládnout všechna úskalí provázející předčasný příchod dítěte na svět. Rodinám s nedonošeným dítětem pomáhá také Dětské centrum ve Veské – zdravotnické zařízení Pardubického kraje. „Dětem je tu poskytnuta účinná fyzioterapie, rodiče jsou seznámeni s odpovídajícími výchovnými postupy, nabízíme zapůjčení pomůcek, psychologické poradenství včetně respitního pobytu dítěte dle potřeb jeho rodičů,“ potvrzuje ředitelka centra MUDr. Drahomíra Peřinová. „Cílem naší pomoci je zabezpečit rodinu s nedonošeným dítětem tak, aby všechna negativa předčasného příchodu na svět byla minimalizovaná a dítě mohlo prožít co nejkvalitnější život ve své rodině,“ dodává.

Zahájení výstavy se zúčastnil náměstek hejtmana Roman Línek a mezi hosty nechyběly ani zástupkyně sdružení Raná péče z Pardubic, pomáhající nastávajícím rodičům v náhlých překvapivých situacích, které jsou však s odbornou pomocí zvládnutelné. „Myslím, že je přínosné nechat se oslovit příběhy, které jsou zde zachyceny. Výstavu s dvanácti citlivě připravenými panely mohu doporučit,“ říká Roman Línek.

Ivan Hudeček,

oddělení komunikace kanceláře hejtmana

Celý článek najdete zde:
http://www.pardubickykraj.cz/article.asp?thema=3963&item=62823

Zdroj: oficiální stránky Pardubického kraje

Mamušky pomáhají srdcem

2010-07-15T00:13:00.001+02:00

Jste-li rodičem krátce po předčasném narození svého miminka, zažíváte bezesporu jedny z nejtěžších chvil svého života. Zdá se vám, že trápení a nejistota nikdy neskončí, bojíte se doufat a věřit, že bude lépe ... podobnými pocity si prošly téměř všechny maminky na začátku cesty s miminkem po předčasném narození a některé z nich se rozhodly, že čerstvým maminkám budou oporou a společníkem pro společné sdílení.

Dobrovolníci, maminky-poradkyně , kterým říkáme raději "mamušky", vám budou k dispozici na telefonech či e-mailech v určené a vámi dohodnuté době.
Záleží na vás, kterou z nich oslovíte či napíšete zprávu, Budou čekat na vaše zavolání a těší se, že alespoň maličko ze svých zkušeností budou moct předat někomu potřebnému a vyslechnout si trápení a radosti, které se svým miminkem zrovna v tuto chvíli prožíváte!

Tato služba našeho sdružení je bezplatná a mamušky se prozatím zúčastnily seminářů - Začátky kojení nedonošených dětí – MUDr. M. Chvílová-Weberová, Psychomotorický vývoj předčasně narozeného děťátka – Mgr. H. Jahnová a Základy komunikace, plánujeme další vzdělávání.

Prosíme vás o trpělivost, laické poradenství je teprve v začátcích a snažíme se, abychom byli připraveni, být vám co největší pomocí. Uvítáme proto každou vaši připomínku, podnět, radu, budeme vám za ně velice vděčni, díky nim budeme umět pomáhat účinněji.

Mamušky, které vás vyslechnou, poradí…

* Klára Csirková, mamuska.klara@seznam.cz, tel.: 733 751 763

Šimon a Mikoláš, narozené ve 29. týdnu v Českých Budějovicích

PO 11-15, ST 17-18

*Lucie Hladká, mamuska.lucka@seznam.cz , tel.: 737 555 942

Adélka a Terezka, narozené ve 25. týdnu v Praze Podolí (ÚPMD)

ÚT 20.30-21.30, ČT 14-15

*Pavla Konyová, mamuska.pavla@seznam.cz , tel. 731 824 562

Mareček, narozený ve 25. týdnu u Apolináře

ÚT, ST, ČT 11-12
*Lenka Langhansová, mamuska.lenkaL@seznam.cz , tel. 731 790 591
Matýsek, narozený ve 27. týdnu v Plzni

PO, ČT 20.30-21.30
*Romana Ľuptáčiková, mamuska.romca@seznam.cz, tel. 737 556 364

Tamarka, narozená ve 32. týdnu v Podolí

ÚT 14-18, ČT 10-11 a 15-18

*Michaela Lískovcová, mamuska.misa@seznam.cz, tel. : 731 976 808

Vojtík, narozený ve 26. týdnu v Českých Budějovicích

ÚT, PÁ 9-10

*Daniela Matoušková, mamuska.danca@seznam.cz, tel.: 737 944 580

Matýsek, narozený ve 29. týdnu u Apolináře

ÚT, ST, 10-11; PÁ 10-12

*Petra Pabišková, petra@cliphair.cz, tel.: 739 000 077

Natálka, narozená ve 32. týdnu, v Liberci

PO, PÁ 15-18

*Lenka Plešková, mamuska.lenka@seznam.cz, tel.: 737 916 413

Davídek, narozený ve 29. týdnu, v Praze Podolí (ÚPMD)

ST 14-16

*Lidka Tesařová, mamuska.lidka@seznam.cz, tel.: 731 984 258

Boni, narozený ve 26. týdnu a Beník, narozený ve 31.týdnu ve FN Ostrava

ST 20.30-21.30

Kdybyste naopak měla zájem se novou "mamuškou" stát, a jste již více jak jeden rok od předčasného porodu, napište prosím na adresu: csirkovak@seznam.cz, nebo volejte tel. 733 751 763, kde se dozvíte podrobnosti. Děkujeme vám!

Velký dík patří i sponzoru projektu, společnosti T-Mobile, která poskytla "mamuškám" deset mobilních telefonů s čísly pro linky laických poradkyň

zdroj obrázku Hospital Rex, Rodina

Reportáž ČT1 z 12.června

2010-07-12T11:27:00.000+02:00

Nedonošené děti

Přicházejí na svět mnohem dřív než nadešel jejich čas. Ale ani česká neonatologie, která patří k naprosté světové špičce, nedokáže vypiplat všechny nedonošené děti. Příběh dvojčátek z Bohumína ukazuje, jak rozdílný může být osud dětí, které přišly na svět minutu po sobě. Záleží pak především na rodině jak se dokáže se vším poprat. Ale i na tom, jakou pomoc v okolí najde.

Petr Ožog, otec:
Když přišly na svět, Natálka byla první, co se narodila, měla 790 gramů. Karolínka přišla hned za minutu, takže měla 940 gramů, se pamatuji přesně. Ony se narodily ve 27. týden.

Autor
Že se dítě narodí o čtvrt roku dříve, to nečeká nikdo. I pro rodiče dvojčátek to byl šok. Navíc brzy přišly vážné komplikace.

Petr Ožog, otec:
Natálka měla právě to krvácení do mozku, jo. Karolínka ho neměla. No ale zase nás uklidnili tím, že to je stabilizované.

Autor
Právě mozková tkáň je velmi zranitelná. Často bez viditelných a zjistitelných příčin dojde k prasknutí cévek, omezí se přísun kyslíku a bez něho buňky odumírají.

Renáta Kolářová, primářka neonatologie, FN Ostrava, z pořadu Ta naše povaha česká:
V těch nejvyšších gestačních týdnech se zhruba 15 nebo 20% dětí v budoucnu potom potýká s některými chronickými onemocněními, ale my nikdy nevíme do jaké míry a jak závažné to postižení bude. Což teprve ukáže čas.

Alfred Böhm, dětský neurolog, z pořadu Ta naše povaha česká:
Důsledkem těchto změn, dejme tomu to krvácení u nezralých a nedonošených novorozenců, jsou většinou definovány termínem dětská mozková obrna. To je hybné poškození.

Petr Ožog, otec:
U Natálky prostě nebylo vidět, že by se třeba stavěla nebo něco, že prostě ona se začla stavět až nevím, ve třech rokách možná. Takže ve 3,5 rokách začla se tak nějak jako stavět na kolena. Ona se třeba i postaví, jo, ale neudělá krůček.

Autor
Natálka měla od počátku větší smůlu. Rodiče ale našli dobré lékaře a díky náhodnému kontaktu i pomoc v centru Salome. Nejdřív to byla raná péče v rodině, na to navazuje speciální školka.

Petr Ožog, otec:
My jsme vlastně začli cvičit hned na začátku, hned, hned jako prostě, co se narodily, jsme začli cvičit v Bohumíně.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
Rodinu znám vlastně od doby, kdy bylo děvčátkům zhruba 6 měsíců. S oběma dětma bylo třeba rehabilitovat velmi intenzívně, takže ty první návštěvy byly hodně o podpoře maminky.

Petr Ožog, otec:
Tam choděj na kontrolu určitý, určité doktorky, kteří prostě říkali vždycky nějaké výsledky, co se děje, že a že co řekla, přímo řekla, že nebude chodit. Bylo to takové dost natvrdo, určitě. Takové, člověk si potom neví, co si má potom myslet, jo.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
To pro tu rodinu je velmi, velmi těžké ustát tu situaci jako takovou. Zvládnout stres, který s tím samozřejmě souvisí. Zvládnout obavy, orientovat se vůbec v té životní situaci, do které se dostali.

Petra Schodlyová, rehabilitační pracovnice zařízení Salome:
Natálka od té doby, co k nám vlastně nastoupila, udělala velikánský pokrok. Snaží se vstávat ze země, snaží se otáčet, ručičkou začíná spolupracovat. Kdysi si nenechala vůbec šáhnout na tu ručičku.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
Rozdílnost vývoje u dvojčat není tak zas neobvyklá a přesto si myslím, že Natálka je ve výhodě v tom, že sestru má. Je to obrovský motivační činitel, je to velký faktor jak pro ni, tak pro rodiče.

Petr Ožog, otec:
Musíte si věřit a musíte věřit, že Natálka je bojovnice. Karolínka byla taky bojovnice a bude bojovnice. Ony dvě nemůžou být jako bez sebe, prostě ta Karolínka hodně rozumí Natálce, jo a to je důležité. A pomáhá jí, jo, ministruje.

Autor
Natálka to nemá snadné. Bojuje s dětskou mozkovou obrnou i oční vadou. Cvičit musí každý den, potřebuje i další terapie, včetně nácviku řeči. I když to někdy vypadá, že si hrají na Vánoce nebo jen tak s bublinkami, má to svůj efekt. V zařízení Salome pečují mimojité ročně v průměru o desítku dětí, které se narodily hodně předčasně. Na každé dítě se musí trochu jinak, každé má svůj individuální program. Podobné osudy prožívají stovky rodin. Jen v MS kraji jim pomáhají více než dvě desítky zařízení pro ranou péči, speciální školky i stacionáře pro různé typy postižení.

Daniel Rychlík, KÚ MS kraje, vedoucí odboru sociálních věcí:
Ta síť pochopitelně není stále úplně dokonalá, ale aktivně pracujeme na tom, abysme slepá místa pokryli. Určitě je nezbytné dodat, že stále je největší problém to, že rodiče o službách nevědí nebo je kontaktují až příliš pozdě.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
Někdy je to způsobeno tím, že rodiče v tom, v tom popření v té fázi toho šoku, kdy zvládá tu informaci, jakoby neslyší, co je mu nabízeno. Samozřejmě se hodně zaměřujeme na tu motivaci rodin, rodin i dětí k tomu, aby to tzv. nezabalili a nevzdali.

Petr Ožog, otec:
My to zažíváme pátý rok, jo. Stačí jenom, když jezdíme po těch doktorách, jo. To nepochopí nikdo, kdo to nezažil.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
Pravda je taková, že se nemíříte nikdy. Nikdy se nesmíříte, protože to prostě nejde, ale naučíte se s tím žít. A teď je otázka, kdy se s tím naučíte žít a jak se s tím naučíte žít.

Autor
Jak důležitá je pomoc rodinám, ukazuje i fakt, že např. raná péče je zdarma. Kraj podporuje i navazující zařízení. Jen v této sféře služeb rozděluje asi 27 miliónů od státu. Letos je dostali, bojí se ale chystaných škrtů ve státním rozpočtu.

Jaroslava Krömerová, speciální pedagog zařízení Salome:
On je to skutečně vysoký adrenalin, my podporujeme to, aby děti zůstávaly v přirozeném prostředí a nekončili v ústavní péči, která je nesmírně drahá.

Daniel Rychlík, KÚ MS kraje, vedoucí odboru sociálních věcí:
Ta nejistota je pro všechny poskytovatele je stejná. Takže zájmem veřejné správy rozhodně je, aby systém sociálních služeb byl stabilizovaný.

Autor
A peníze jsou stále větší problém i tam, kde to všechno začíná. Vybavení i lůžka pro 12 perinatologických center, kde se pečuje o nedonošené děti, pochází často z konce 90tých let.

Lumír Kantor, primář neonatologie, FN Olomouc:
Jestliže chceme udržet ty výsledky, které máme, je to určitá, určitá výkladní skříň ČR, tak je to velmi teď ohrožené.

Renáta Kolářová, primářka neonatologie, FN Ostrava:
My dneska poskytujeme podstatně více péče a podstatně více dětem na stejných vlastně prostorách.

Ondřej Šimetka, přednosta Porod. gyn. kliniky, FN Ostrava:
V 90tých letech se narodilo 5500 dětí pod 2,5 kila, dneska je to 8500 dětí. Těch lůžek je pořád víceméně jakoby stejně.

Autor
Šanci získat peníze jsou ale často jen v zahraničních fondech, třeba v norských, odkud dostali čeští neonatologové loni více než 20 miliónů korun. Stát jim letos nedá nic.

Vlastimil Sršeň, Ministerstvo zdravotnictví ČR, mluvčí:
V tuto chvíli je potřeba si uvědomit, že je ekonomická krize. Je to rok 2010 je ta položka, kde obvykle bylo 7 až 8 miliónů pro 12 center, je prázdná.

Autor
Stále častěji si musí centra pomáhat. Budoucí matka pak letí třeba z Ostravy do Prahy, kde je zrovna volný inkubátor pro ohrožené miminko.

zdroj: www.helpnet.cz, obrázek: neonatologie Zlín

Nedonošené děti, záchrana, ale za jakou cenu?

2010-07-10T00:06:00.001+02:00

Snad každá maminka se těší na to, až si své miminko z porodnice odveze domů. Jenže co když se dítě narodí předčasně, jeho domovem se stane inkubátor a místo maminky ho objímají hadičky?

V Česku se každoročně narodí kolem sedmi procent dětí předčasně, tj. před ukončeným 37. týdnem těhotenství. Pro nastávající maminky i tatínky v tu chvíli nastává hořký souboj s časem. Předčasně narozeným dětem hrozí selhání životních funkcí, mají totiž mnohdy nedovyvinuté orgány. N
aše republika naštěstí patří mezi špičky v péči o předčasně narozené děti, máme dokonce jeden z nejpropracovanějších systémů, co se týče záchrany jejich života, který nám závidí celý svět. Zachraňovat umíme, ale na následnou péči máme podle odborníků nedostatek financí. A počty „miminek do dlaně“ každým rokem rostou. Zatímco před deseti lety se podle statistik narodilo něco přes pět tisíc dětí s hmotností menší než 2,5 kilogramu, předloni jich bylo už o dva a půl tisíce více.
Předpokládá se, že se brzy dostaneme na evropský průměr. To by znamenalo, že každé desáté dítě bude narozené předčasně. Podle lékařů za to může častější umělé oplodnění, vícečetná těhotenství a pozdější věk u prvorodiček. Co to ale znamená v praxi?

Situace je kritická

Podle odborníků máme nedostatek lůžek pro malé pacienty, nejsou peníze na platy kvalitního zdravotnického personálu ani na péči, kterou drobečci potřebují. Kvalifikovaný personál často z nemocnic odchází, protože ošetřování těch nejmenších je náročné fyzicky i psychicky, a za to nejsou adekvátně ohodnocení. Podle odborné společnosti teď nastává kritická situace, kdy náš dosud zaběhlý systém přestává fungovat a kvalita v centrech se rapidně zhoršuje.
Přeplněné provozy a nedostatek personálu způsobují, že se v centrech snadno šíří nemocniční infekce a úmrtnost dětí se neúprosně zvyšuje. V současné době je v České republice dvanáct specializovaných center neonatologické péče. Pokud se tam „nezralé“ miminko včas dostane, má až 85procentní šanci na přežití. Mimo tato centra je to asi 60 procent.

Paušální platby od pojišťoven

Za nedostatek financí v neonatologii může podle specialistů to, že jednotlivá oddělení dostávají od pojišťoven jednorázový paušální balíček, který nepokrývá narůstající náklady. Proto už mnohdy péče o ty nejmenší není zcela finančně zajištěná. Podle odborníků by bylo daleko lepší, kdyby pojišťovny financovaly každý výkon na malém pacientovi zvlášť. Pojišťovny ale popírají, že by dávaly v rámci balíčku na péči nedonošenců nedostatek peněz.

Nešťastné maminky, nedostatek psychologů

Podle Lenky Novotné, zakladatelky organizace Nedoklubko, většina z předčasně narozených dětí tráví po narození minimálně tři měsíce v nemocnici. Maminky odcházejí z porodnice domů s prázdnou náručí a oba rodiče projdou během hospitalizace dítěte složitým obdobím. A když už se konečně dočkají návratu svého miminka domů, přichází další stres. Děti se často nevyvíjejí „podle tabulek“, a to je pro rodiče velice těžké.
„Po předčasném porodu není přípravný proces na mateřskou roli dokončený a psychický stav matky bývá narušený. Objevují se pocity viny, úzkostné obavy a projevy traumatizace,“ vysvětluje psycholožka Daniela Sobotková. Proto je podle ní nutné co nejdříve zapojit do celkové péče i školeného psychologa a personál, který bude rodinám vypomáhat ještě několik měsíců po propuštění.
„Péče o předčasně narozené děti je jak v rukou zdravotnických zařízení, tak i na rodinách. Bohužel „rodinnou“ domácí péči stát nepodporuje, i když je u předčasně narozených dětí minimálně několik měsíců nutná, ať je to v podávání kyslíku nebo třeba ošetřování umělého vývodu střeva,“ vysvětluje Lenka Novotná. Stejně tak se s potížemi potýkají kliničtí psychologové, kteří by měli být nedílnou součástí péče o rodinu s předčasně narozeným dítětem, ovšem v systému na ně stále chybějí peníze…

Čísla a fakta

- 8000 dětí se v Česku ročně narodí předčasně.
- 1400 z nich se narodí s hmotnosti pod 1500 gramů.

Nezisková organizace Nedoklubko

Pomáhá rodičům předčasně narozených dětí.
www.nedoklubko.cz
autor: Jana Šlegerová, www.bleskprozeny.cz

Výstava Miminka do dlaně v Pardubicích

2010-07-02T00:25:00.000+02:00

Výstava Miminka do dlaně se přestěhuje za necelých 14 dní do Pardubic a budete mít možnost ( krásné fotky J. Štreita a Z. Málka, doplněné příběhy předčasně narozených miminek) ji navštívit v AFIPALACE po celý měsíc od 13.července do 13. srpna. Všichni jsou zváni na její vernisáž, budeme se na vás těšit!

Proč pláčí předčasně narozená miminka častěji ...

2010-07-02T00:06:00.000+02:00

Pochopit pláč miminka

Pláč je každodenní součástí života kojence a jeho rodičů. Dokud dítě neovládne řeč, slouží mu jako důležitý prostředek komunikace s okolím. Ač jde o jev normální a přirozený, umí potrápit, a to zejména ty, kdo o miminko bezprostředně pečují. Je důležité zkusit pláči porozumět a naučit se vnímat různé typy potřeb, po jejichž uspokojení dítě křikem volá.
Nebývá to snadné. Dětský pláč je iritující a dospělého člověka vyvádí z míry. Kojenec ovšem nikdy nepláče bezdůvodně. Nezná ještě vypočítavost, neumí manipulovat. Ozývá se proto, že má nějaký problém a žádá o jeho vyřešení. Pocit nepohodlí mu působí především hlad, žízeň, pocit horka nebo chladu, mokrá plínka, únava, nuda, pocit osamění či skutečná fyzická bolest např. v podobě střevní koliky. Jde tedy o to naučit se jednotlivé potřeby rozeznávat.
Těsné propojení mezi matkou a kojencem
Novodobé výzkumy potvrzují biologické uzpůsobení mateřského organizmu rozlišovat různé projevy dětského pláče a adekvátně na ně reagovat. "Už během posledního trimestru těhotenství vzniká v těle matky speciální hormonální nastavení, které mění její emocionální rozpoložení i citlivost vůči potřebám dítěte," říká Pinky McKayová, australská certifikovaná laktační poradkyně, lektorka kojeneckých masáží a autorka knihy 100 způsobů jak utišit plačící dítě.
Hlavním mateřským hormonem je prolaktin, který zvyšuje produkci mléka a podporuje spontánnost pečovatelského chování včetně umenšené potřeby osobních nároků a spánku. Svou významnou roli sehrává také oxytocin, tzv. hormon lásky, vyplavovaný při všech uspokojivých sexuálních procesech, včetně porodu a kojení.
Pokud porod probíhá bez vnějších rušivých zásahů, které přirozenou tvorbu hormonů tlumí nebo eliminují, dochází v první hodině po porodu k prudkému vyplavování obou zmíněných hormonů. Pokud jsou matka a dítě ponechány ve vzájemné blízkosti, dochází k "zamilování" - matka a dítě vstupují do stavu psychické jednoty, která nejméně v prvním půlroce života dítěte napomáhá synchronizaci vzájemných potřeb a také srozumitelnosti signálů, které vůči sobě ohledně svých potřeb vysílají.
Celý zajímavý článek najdete zde: www.evalabusova.cz . Přečtěte si, jak miminku pomoct a jak se vyvarovat chybám, při jeho utěšování...

Zajímá Vás Handle přístup?

2010-06-30T15:24:00.001+02:00

TAK JE TO TADY

ZÁKLADNÍ KURZ HANDLE® PŘÍSTUPU POPRVÉ V BRNĚ

NOVÝ POHLED NA NEUROVÝVOJOVÉ ODLIŠNOSTI

JAKÉ JSOU MOŽNÉ KOŘENY OBTÍŽÍ LIDÍ S DIAGNÓZAMI DYSLEXIE, DYSGRAFIE, PORUCH CHOVÁNÍ, DMO, AUTISMU, DEPRESE, ADHD a dalších?

JAK MŮŽE HANDLE PŘÍSTUP POMOCI?

Dobrý den Vám všem,

s radostí a nadšením Vám oznamujeme, že ve dnech 14. až 15. srpna 2010 se v Brně uskuteční základní kurz HANDLE přístupu.

Základní kurz je určen rodičům, pedagogům, psychologům, osobním asistentům, sociálním pracovníkům, rehabilitačním pracovníkům, logopedům, lékařům a dalším odborníkům v oblasti vzdělávání, sociální péče a zdravotnictví, ale i všem zájemcům z řad široké veřejnosti.

Samotnému kurzu bude předcházet přednáška o HANDLE přístupu, který se bude konat v pátek 13. srpna od 17:30 do 20:00 v Univerzitním centru Šlapanice (stejně jako kurz 14. a 15. srpna). Tato přednáška je zdarma a je otevřena veřejnosti. Pro účastníky kurzu, kteří se doposud nezúčastnili přednášky o HANDLE přístupu, je tato přednáška povinná, ostatním účastníkům kurzu ji vřele doporučujeme.

Pokud znáte někoho, kdo by měl zájem o účast na tomto kurzu či na páteční přednášce, nebo kdo by se rád dozvěděl více o HANDLE přístupu, neváhejte a zašlete mu tento email.

Těšíme se na Vás a přejeme krásné dny

Jana a Paul Baptie
Jana Baptie

Rozvíjej se
Komorní Lhotka 326
739 53
Mob: 607 600 341
Tel: 558 694 017
Skype: janasky
handle@email.cz
www.rozvijejse.cz
www.handle.org

Dádulka -oblečení pro nezralá miminka

2010-06-29T14:18:00.004+02:00

Za značkou Dádulka se skrývá Dagmar Čechová ,která má ve svém obchůdku na této adrese http://www.mimibazar.cz/bazar.php?user=107051 vždy velký výběr oblečků pro nedonošená miminka i v nejmenších velikostech ,ale najdete zde i oblečení pro větší děti různých výrobců,značek a spoustu dalšího .Vše co je přímo se značkou Dádulka v popisu paní Dagmar šije ,proto si můžete její výrobky po dohodě objednat přímo ve velikosti a barvě ,která se líbí Vám a ani to netrvá dlouho ,do tří dnů budete mít hotovo .

Nedonošených dětí je víc, jenže přístrojů k péči ne

2010-06-25T09:19:00.000+02:00

Po větší podpoře péče o nedonošené děti a po její lepší koordinaci volá nová studie evropského sdružení EFCNI. To zastupuje rodiče předčasně narozených dětí a zdravotníky zaměřené na tuto oblast. „Ve většině zemí je přístup ke koncepci novorozenecké péče roztříštěný a nekoordinovaný,“ tvrdí sdružení.
Studie dala Česku i ostatním státům několik základních doporučení. Mimo jiné mají prosazovat špičkové standardy prevence předčasných porodů, ale i dlouhodobé péče o nedonošené děti.
Podíl předčasně narozených dětí roste všude v Evropě. Ze sledovaných 13 zemí je v současnosti nejnižší ve Švédsku a Francii -6,3 procenta narozených dětí, naopak nejvyšší v Rakousku - 11,4 procenta. V Česku je tento podíl mírně nad průměrem: 7,6 procenta narozených dětí přijde na svět s nízkou porodní hmotností.
I když význam péče o nedonošené děti roste, pouze ve třech sledovaných zemích vznikly oficiální národní koncepce nebo programy zlepšení kvality v této oblasti. Těmi zeměmi jsou Portugalsko, Švédsko a Velká Británie.

Chybí odborníci, ale třeba i 100 inkubátorů. Na podstatě potíží péče o nedonošené děti v Česku se shodují odborníci z celé republiky. Je tak jednoduchá, že jí porozumí každý školák znalý trojčlenky. Na konci devadesátých let se dostala republika v péči o předčasně narozené děti na světovou špičku, a to s určitým počtem přístrojů, specializovaných pracovišť a odborníků.
Tento počet zůstal prakticky stejný, i když dětí, jež tuto péči potřebují, výrazně přibylo. Péče proto nemůže být dlouhodobě stejně dobrá. Podle odborníků chybí například sto inkubátorů.
Část studie, která se věnuje České republice, uvádí ještě jeden problém. „Odborníci požadují další finanční podporu a rozšíření dlouhodobé péče, aby bylo možné zjistit a léčit komplikace, které se mohou objevit v pozdějším dětském věku,“ píše se v dokumentu.
Ministerstvo zdravotnictví dosud kritiku podmínek péče o nedonošené děti odmítá. „Ta péče rozhodně není v ohrožení, pravidelně se tam investují velké finanční prostředky,“ řekl před týdnem v České televizi mluvčí úřadu Vlastimil Sršeň.
zdroj ZDN.cz

Splnil jsem svůj slib, říká stavitel kaple

2010-06-21T14:20:00.000+02:00

Neobvyklou stavbu mohou pozorovat lidé, projíždějící po silničním obchvatu mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem. Na louce u Antonínova Dolu roste u lesa malá kaple.
Motivace jejího stavitele Miroslava Perničky je stejná, jaká bývala u stavitelů kaplí už před staletími: kaple vyjadřovaly to, co zkráceně říkáme slovy „prosím“ nebo děkuji“.
Když měl Miroslav Pernička v týdnech největší úzkosti o život svých vnoučat pocit, že už není odkud brát naději, načerpal další víru ze skoro mystického předsevzetí: když má vnoučata přežijí, postavím kapli.
Celý článek přečtěte zde:
http://www.sedmicka.cz/jihlava/clanek?id=152400

Mimořádná matka

2010-06-13T15:29:00.005+02:00

Napadlo Vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají matky pro postižené děti?

Já si představuji tak, že Bůh dává instrukce Andělům a ti si je zapisují do ohromné matriky.
„Amstrongová Beth, syn,patronem bude Matouš“
„Forestrová Marjorie, dcera Cecilie“ atd….
Až Andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje:“Téhle dáme postižené dítě.“
Anděl se zvědavě ptá:“Bože, proč právě ji ? Vždyť je tak šťastná.“
Právě proto, odpoví Bůh s úsměvem. Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté.
„Ale je trpělivá? ptá se Anděl.
„Nechci ,aby byla moc trpělivá, jinak se utopí v sebelítosti a bolesti .Až se vzpamatuje z té rány a zármutku, určitě to zvládne.“
„Ale Pane, myslím, že ta žena v Tebe věří.“
Bůh se usměje:“Na tom nesejde. O to se můžu postarat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egoismu .“
Andělovi to vzalo dech:“Egoismu? Copak to je nějaká cnost?“
Bůh přikývne:Jestli se od dcery nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít.
To je žena, které požehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou ji mít co závidět.
Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krůček pro ni nebude něčím obyčejným.Až její dítě poprvé řekne „MÁMA“ , bude svědkem zázraku a bude to vědět.Až bude svému slepému dítěti popisovat strom, nebo západ slunce, uvidí je, tak jako to dokáže málokterý člověk.Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím jenom já – lhostejnost, krutost, předsudky – a dám jí, aby se přes ně přenesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vykonávat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já. A kdo bude patronem? Ptá se Anděl připravený k zápisu do matriky.
Bůh se usmál: „ Bude ji stačit zrcadlo.“

Podpůrná psychoterapeutická skupina

2010-06-09T16:11:00.003+02:00

Podpůrná psychoterapeutická skupina pro maminky
Nabízíme maminkám, které mají pocit, že by potřebovaly podporu odborníka možnost setkat se s maminkami s podobnými problémy pod vedením klinické psycholožky.
Kdy:
Pátek 11. 6. 14- 15 hod / a potom pravidelně/

Podpůrná skupina pro matky s dětmi je zaměřená na především na podporu maminek na mateřské dovolené. Účastnice mohou sdílet svoje obavy, pocity se kterými
se nemohou nikomu svěřit, mohou ze skupiny čerpat sílu a inspiraci. Zvláště
vhodná je skupina pro maminky s nemocnými dětmi, maminky nedonošených dětí, ale mohou ji využít i rodiče s úzkostnými a depresivními poruchami. Výhodou je plně vybavené zázemí mateřského centra s herničkami a možností hlídání dětí během skupiny.
• Skupinu povede klinická psycholožka Mgr. Kamila Wawroszová, která má psychoterapeutické vzdělání.
• Během setkání se Vašim dětem bude věnovat Mgr. Anna Študentová, pedagožka a maminka dvou malých dětí. Miminka si můžete vzít na skupinu s sebou.
• Kdy: 1x za 14 dní v pátek od 14-15 hodin.
• Kdy začneme? 11. června
• Cena: 70 Kč/rodič, hlídání dětí dle počtu : 1-2 děti 60 Kč,3-4 děti 40 Kč

Kontakt: Pokud máte o účast ve skupině zájem, kontaktujte Mgr. Wawroszovou na andrtka@centrum.cz. Více o mateřském centru Rybička v Sedlci Praha 6 se dozvíte na www.klubrybicka.blog.cz

Zdroj obrázku: MF Dnes

Kojení předčasně narozených dětí

2010-05-26T12:15:00.000+02:00

Kojení, i když s předčasně narozeným miminkem může být složitější, je jedna z nejlepších věcí, kterou můžete pro své malé miminko udělat. Kojení poskytuje ideální výživu pro nedonošené miminko, protože složení mateřského mléka se automaticky přizpůsobuje potřebám vašeho dítěte. Mateřské mléko obsahuje správné množství kalorií, mastných kyselin, vitamínů, bílkovin pro vaše nedonošené dítě. Je lépe stravitelné než umělá výživa, což je důležité pro zažívací systém nedonošených dětí, který ještě není tak vyvinutý jako u donošených novorozenců. Mateřské mléko obsahuje výživné komponenty, stejně jako látky, které pomáhají dítěti bojovat s infekcí. Ve skutečnosti 80% buněk v mateřském mléce jsou makrofágy, což jsou buňky, které pomáhají v boji proti virům a infekcím. Jsou obzvláště důležité pro vaše předčasně narozené miminko, které čelí kvůli nezralému imunitnímu systému většímu riziku infekce.
Při kojení se stabilizuje dýchání, zásobování kyslíkem a srdeční funkce. V prvních dnech pomáhá mlezivo k rychlejšímu vyloučení smolky, čímž lze v mnoha případech zabránit novorozenecké žloutence (hyperbilirubinénii) nebo ji zmírnit, což je pro předčasně narozené nebo nemocné dítě ještě důležitější než pro zdravé.
Než začnete kojit
Pokud se dítě narodí předčasně, nemusí být schopno kojení ihned. Nedonošené děti jsou zpravidla zpočátku krmeny přes nasogastrickou sondu, zvláště pokud se narodí před 33. týdnem gestačního stáří. Mimika, dokud nedosáhnou 32.-33. gestačního stáří, ještě nemají vyvinutý sací a polykací reflex, které jsou potřebné pro kojení,. Existuje několik věcí které můžete udělat a pomoci tak vašemu dítěti se nejlépe připravit na kojení. Také vám hodně mohou pomoci laktační poradci a zdravotnický personál v nemocnicích, se kterými se můžete poradit v otázkách kojení vašeho miminka. Celý článek najdete na blogu naší šikovné kolegyně Lucky: http://nedonosenci.blogspot.com/

Odsávání mléka-dvoufázová odsávačka pro maminky nedonošeňátek Medela

2010-05-25T10:57:00.001+02:00

Pokud jste čerstvou maminkou nedonošeňátka, možná uvítáte novou službu našeho občanského sdružení:

Společnost DN Formed zapůjčila Nedoklubku výkonnou odsávačku vhodnou pro nastartování laktace u maminek pro předčasném porodu.

Tuto odsávačku vám nyní můžeme zapůjčit. Nemůžeme ji bohužel půjčovat za jiné ceny než nabízí na svých stránkách DN FORMED, můžeme vám však slíbit, že 70% získaných prostředků z výpůjček bude použito na nákup polohovacích pomůcek pro miminka v inkubátorech (30% pokryje náklady s výpůjčkou spojené).
Pro bližší informace kontaktuje Kláru Csirkovou ( tel.: 739 309 622 , csirkovak@seznam.cz).

Informace o odsávačce převzaté z webu www.medela.cz:
Bylo prokázáno úspěšné zahájení kojení po porodu u žen používajících Medela Symphony 2-fázovou el. nemocniční odsávačku.¹
^1. Pediatrics Vol. 113 No. 2 February 2004; "Ultrasound Imaging of Milk Ejection in the Breast of Lactating Women;" Donna T. Ramsay, PhD; Jacqueline C. Kent, PhD; Robyn A. Owens, PhD; and Peter E. Hartmann, PhD

Tento typ odsávačky je nejúčinnější při stimulaci tvorby a uvolňování mléka = tvorbu hormonu prolaktinu, což vede k nástupu laktace.
2-fázové odsávání je nejšetrnější k prsní tkáni
V prvních několika dnech po narození dítěte většina matek odsaje jen velmi malé množství mléka, ale může jeho tvorbu stimulovat.
Odsávání by mělo trvat 10 -15 minut, což je dostatek času pro stimulaci uvolňování prolaktinu.
Jakmile se začne mléko tvořit dodržujeme opět odsávání 10 - 15 minut, aby bylo odsáto i zadní tučné mléko.
Platí obecné pravidlo, odsávání by nemělo trvat déle než 30 minut.

Takto lze zajistit dostatečnou tvorbu mléka pro nedonošené dítě.

Klíčové rysy

Hygiena - odsávací sety Medela splňují nejpřísnější hygienické normy:
- odsávací sety nebo jen lahvičky pro opakované použití - autoklávovatelné na 134°C
- odsávací sety nebo jen lahvičky jednorázové - sterilně baleny již od výrobce
- každá maminka může používat svůj vlastní odsávací set
Individuálně nastavitelné vakuum
Možnost odsávání z jednoho nebo obou prsů
Odsávací set může být následně rozšířen na jakýkoliv typ malé el. odsávačky
U Lactiny Select lze nastavit jak intenzitu vakua tak i rychlost odsávání (počet cyklů)
U Symphony 2-fázové odsávání věrně napodobuje sání kojence ve dvou fázích a tím je k prsní tkání nejen velmi šetrné, ale také účinné.

1. fáze stimulační = jemné rychlé sání v rytmu 120 cyklů za minutu - mléko z prsu ještě nevytéká, ale dítě pouze stimuluje spouštěcí reflex.
2. fáze odsávací = hluboké pomalé sání v rytmu 60 cyklů za minutu - mléko z prsu začíná vytékat a dítě pije hlubokými doušky.
Pouze tyto uvedené rytmy, a ne jiné, jsou zárukou účinného 2-fázového odsávání.

Prodej oblečků pomůže nakoupit nové pomůcky do inkubátorů

2010-05-25T10:34:00.004+02:00

Nedoklubko začalo prodávat malé oblečky na minimiminka , protože by rádo polovinu zisku z prodeje použilo na nákup materiálu pro výrobu pomůcek pro nedonošená miminka v inkubátorech.Celý sortiment najdete zde:

zde k nakouknutí :

Setkání s rehabilitací ve Vyškově

2010-05-24T08:45:00.000+02:00

Ve středu 2. 6., v 16.30 jste srdečně zváni na povídání o rehabilitačních metodách a přístupech do vyškovského RC Radost. Na Vaše otázky bude odpovídat zkušená fyzioterapeutka paní J. Kurialová a zároveň se můžete dozvědět, jak podporovat vývoj vašeho miminka či, jak zvládat domácí cvičení ...
Celou pozvánku si můžete stáhnout zde .

zdroj obrázek: Betynka

Máma mámě může pomoct při společném svozu mateřského mléka

2010-05-21T13:20:00.000+02:00

Pokud také patříte mezi maminky, které dovážíte svoje mlíčko několikrát v týdnu a několik desítek kilometrů za svým miminkem, uvítala byste střídání v převozu s jinou maminkou anebo možný častější svoz...
Máte-li o podobnou "výpomoc" zájem, kontaktujte prosím naši koordinátorku Petru Bilovou(maminku nedonošených holčiček), která se bude snažit vás spojit s jinou maminkou v okolí se stejným problémem.
Často žijeme ve stejném městě či ulici a nevíme o sobě, nevíme o tom, že prožíváme podobné trápení a že si můžeme alespoň maličko vypomoct.....
Petra Bilová
petravalkova@centrum.cz
tel.: 725 686 052

2010-05-21T12:22:00.000+02:00

Do neděle 23. května, máte možnost v pražském kině Perštýn nejenom si poslechnout několik zajímavých přednášek a seminářů ( jejichž program najdete zde ), ale i prohlédnout si naši výstavu Miminka do dlaně, s nádhernými fotografiemi pana J. Štreita.

Příběh Petry a Soňky s Martinkou, 33.tt

2010-05-19T12:25:00.001+02:00

Náš kouzelný příběh: Monča (5let) se narodila v termínu, po vyvolaném porodu. Vyvolávali mi ho 4dny a nakonec úspěšně vážila krásných 3300g. Za rok a půl jsem znovu otěhotněla, ale manžel onemocněl vážnou nemocí a "nervy" se podepsaly na miminku, které se nevyvíjelo a v 9.tt jsme těhotenství ukončili. O to větší jsem měla radost, když mi doktorka oznámila, že je vše v pořádku a čekáme miminka dvě. Nečekaná událost nás zaskočila,těhotenství bylo bez problémové. Ve 28.tt mě preventivně hospitalizovali a za to chci moc poděkovat Dr.Prokešové. Doma bych sotva přišla na to, že se něco děje. Po 14ti-denní hospitalizaci jsem měla být propuštěná domů. Při vyšetření však zjistili, že jsem na 2cm otevřená a tak jsem zpátky ulehla do postele. I když jsem dodržovala klid, jedla prášky - Gynipral, tak za 3dny jsem měla porodní bolesti, křížové bolesti, stahy každých 30min a interval se zkracoval.

Stihla jsem ještě dostat injekci na dozrávání plic dětí a převezli mě na speciální pracoviště v Olomouci, 90km od domova. Ač to vypadalo moc špatně, stahy jsem měla po 3min., tak jsme díky výborné péči a přísnému klidovému režimu, vydrželi do 33+6.tt. V tuto dobu jsem dostala infekci a holky musely jít ven.
Soňa 1688g, Martinka 1780g. Moc jsem chtěla rodit v epidurál.anestezii, ale pro infekci to nebylo možné. A tak jsem se probudila na JIP bez dětí a jediné, co jsem držela, byl papírek s jejich váhou a zprávou, že jsou v pořádku. Na druhý den jsem se šla podívat na děti. Byly tak malinké, oproti starší dceři, ale manžel byl skvělý. Držel mě a jásal, jak jsou krásné. A začal trénink s odstříkáváním mlíčka. Ze začátku jsem jim nesla jen 2ml, ale postupně se dávky zvyšovaly. Chodila jsem o jedno patro výš, a když nejel výtah, tak i pěšky. Ta touha být u dětí byla větší než bolest.
A pak jsem jela domů s prázdnýma rukama. Mé srdce se těšilo za křemílkem, kterého jsem tak dlouho neviděla a moc plakalo za dětmi, které zůstaly v nemocnici. Dcera mi moc pomáhala překonat smutek, poctivě odsávala mlíčko se mnou. A my ho vozili dětem 2x týdně. Já s manželem a 1xtýdně manžel sám, když jel na služební cestu. Sestřičky byly moc hodné, vždy manžela pustily, i když to bylo v pět ráno. Děti byly v inkubátorech, každá zvlášť. Soňička měla 3x ATB, občas nějaké dechové potíže a 1x transfúzi krve. Martinka 2x ATB, domů šla o týden dřív než Sonička. (ten pocit, kdy jedete domů a jen s jedním dítětem,bych už nechtěla zažít, byla jsem moc smutná). V době, kdy byla Soňa v nemocnici a my doma, dostala transfuzi, strávila v nemocnici 36dní. A ani doma Martince se moc dobře nevedlo, nechtěla jíst, to co vypila v nemocnici za 5minut, doma pila 45minut. Prostě jí dvojče chybělo. Holky byly propuštěné s váhou Martinka 2200g 28dní v nemocnici a Soňa 2230g. Hned jak byly spolu, bylo lépe.Během roku měly 2x anemii, ale stačily kapky a bylo po problémech. V roce pak dohnaly vrstevníky.Teď jim jsou 3 roky a půjdou do školky, někdy si sednu, dívám se na fotky a vzpomínám.
Milé maminky a tátové, chci Vás pozbudit, že i když máte teď narozené miminko a je jako proutek tenké, tak díky Vám vyroste v krásný pevný strom, protože právě Vy jej podpíráte a pomáháte mu.
Hodně sil přeje Petra

MC Plzeňské panenky uspořádalo besedu na téma Nedonošené dítě v rodině

2010-05-17T20:38:00.000+02:00

Co je nového v Plzni?
Paní M. Lachmanová, předsedkyně m. centra nám napsala:
Ve čtvrtek 13. května jsme uspořádaly besedu v MC Plzeňské panenky
s paní doktorkou Evou Dortovou a její kolegyní, sestřičkou Štěpánkou
Vlčkovou. Na dopolední přednášku přišly kromě našich maminek také ženy, které mají za sebou zkušenost s nedonošeným děťátkem, dokonce dvojčátky.Bylo to moc krásné a na zážitky silné dopoledne. Nemohly jsme ani skončit, asi nejhezčím zážitkem pro nás bylo, že se maminky nedonošených dětí cítily u nás dobře a podělily se o svůj kus životní cesty...
V tomto centru najdete vždy dveře otevřené, snaží se rodičům nedonošených miminek vyjít vstříc a bezesporu to není zdaleka poslední akce pro ně! Děkujeme

Rodiče nedonošených dětí potřebují podporu

2010-05-15T22:23:00.000+02:00

K projektu Mámy pro mámy se připojilo i novorozenecké oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci
Novorozenecké oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci (FNOL) se připojilo k projektu Mámy pro mámy.
Ten má pomoci rodičům předčasně narozených dětí překonat těžké období, během něhož je nutné o novorozence pečovat v inkubátoru na specializované jednotce intenzivní péče.
Celorepublikový projekt patří mezi aktivity občanského sdružení Nedoklubko. Zapojují se do něj maminky s podobnou zkušeností, ale také další dobrovolníci, kteří chtějí drobným vlastnoručně vyrobeným dárkem potěšit a podpořit ženy po předčasném porodu.
„V našem perinatologickém centru, kam jsou soustředěny rizikové porody z celého kraje, se ročně narodí kolem sedmdesáti dětí s hmotností pod 1500 gramů. Pod dva a půl kilogramu je jich ještě mnohem více. Počet nezralých novorozenců v posledních letech celorepublikově narůstá,“ uvedl primář Novorozeneckého oddělení FNOL Lumír Kantor.
Psychická podpora pro rodiny těchto dětí je podle něj velmi důležitou součástí péče. „Snažíme se rodičům nedonošených novorozenců pomáhat a jsme rádi, že podpora nepřichází jen od zdravotníků, ale také zvenčí. Je určitě důležité, aby si maminky předčasně narozených dětí uvědomily, že nejsou samy a že i nezralý novorozenec má velkou šanci vyrůst ve zdravého jedince,“ dodal Kantor.
Myšlenkou projektu Mámy pro mámy je podpořit psychicky malým dárkem a vzkazem maminky, které jsou krátce po předčasném porodu. „Tento zvrat v těhotenství bývá často nečekaný, náhlý a velice bolestný. Miminko váží mnohdy jen několik set gramů a bojuje v inkubátoru o život. Maminka velice obtížně snáší odloučení od děťátka, bezmocnost a osamocenost. Proto jsme se rozhodli dát těmto maminkám najevo, že o nich víme, myslíme na ně a není nám jejich osud lhostejný,“ uvedla koordinátora projektu pro Olomoucký kraj Zuzana Staroštíková.
Připojit se podle jejích slov může kdokoliv, kdo by chtěl pomáhat dobré věci. „Největší chuť se přidat mají zpravidla maminky, které si prošly podobnou zkušeností, ale přidávají se i další dobrovolníci. Pomoci mohou tak, že vyrobí malé dárky, které pak předáme maminkám v nemocnicích. Mohou také tvorbu dárků pro maminky doporučit ve svém okolí organizacím, jako jsou například mateřská centra, mateřské školky či pečovatelské domy. Mohou přispět finančně na nákup materiálu k výrobě dárků nebo materiál darovat,“ konstatovala Staroštíková.
V Olomouckém kraji se prozatím do projektu zapojila některá mateřská centra (MC) a Klub dvojčat a vícerčat Olomouc. Zázemí pro projekt poskytuje MC Heřmánek v Olomouci-Holici. „Dárky z mateřských center i od maminek putují nakonec k nám. Odtud je jednou za čas doručíme na perinatologické oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci,“ uvedla manažerka MC Heřmánek Petra Tenglerová.
Počet nezralých novorozenců celorepublikově narůstá Lumír Kantor, primář
zdroj : Právo - Severní Morava

Příběh Mikuláška 29.tt

2010-05-15T21:47:00.000+02:00

Otěhotněla jsem zcela bez problémů v dubnu 2009. Na těhotenství jsem se připravovala podle zažitých doporučení také tím, že jsem brala 2 měsíce předtím kyselinu listovou jako prevenci rozštěpových vad. Doma jsme už měli skoro pětiletého zdravého kluka, genetická zátěž byla pouze jako Downův syndrom ze strany manžela u vzdálenějších příbuzných. ...

… Vyšetření na ultrazvuku a na magnetické rezonanci ve 20.týdnu těhotenství potvrdily, že se jedná o kompletní jednostranný rozštěp vpravo, na patro měl rozštěp pokračovat pouze úzkou štěrbinou. Hned z kliniky v Hradci jsme jeli ještě na odběr plodové vody zpět na genetiku do Pardubic. Musím ocenit absolutně perfektní, profesionální a lidský přístup prof. Eliáše i všech pracovníků genetiky v Pardubicích. 14 dní čekání na výsledek plodové vody – byly vyloučeny další, tímto způsobem zjistitelné vady, takže jsme se rozhodli, že si miminko necháme, že to bude sice náročnější, ale že to zvládneme. Už při těchto vyšetřeních bylo na ultrazvuku zřejmé, že je miminko menší asi tak o týden, ale lékař, který mi prováděl ultrazvuk mě uklidňoval, že prý je to ještě vcelku v normě. …

… Bohužel vůbec nic v pořádku nebylo. U gynekologa mi byl naměřen tlak 160/100, bílkovina v moči. Po tomto mi doktor udělal ultrazvuk. 10 dní po tom, co podle něj bylo všechno na poslední kontrole v poradně v pořádku, najednou (!!!???) zjistil, že mám málo plodové vody a že je miminko o 3 týdny menší (to jsem nemohla pochopit, jak to, že tak najednou bylo o tolik menší, když týden a týdny předtím bylo vše v pořádku). Bylo mi jasné, že skončím v nemocnici, ale doufala jsem, že se dá ještě něco dělat. Gynekolog vzal poprvé za celou dobu do ruky krejčovský metr, aby se ujistil, že je miminko opravdu moc malé. Začal být najednou hrozně starostlivý s tím, že vidí, že mi není dobře a že zavolá do fakultní nemocnice známému, aby mě hned přijali. Tak jsem vyrazila do nemocnice v Hradci Králové…

… Na příjmu byla starší zkušená doktorka – přečetla si doporučení, změřila miminko krejčovským metrem (nikoli ultrazvukem) a oznámila mi, že je miminko opravdu strašně malé – doufala jsem, že miminko bude mít aspoň kilo, ale váhu odhadla rozhodně pod 1000 gramů. Oznámila mi stroze, že mám počítat s tím, že těhotenství bude ukončeno ještě ten nebo den příští císařským řezem, vzhledem k tomu, že trpím preeklampsií, miminko v děloze už delší dobu strádá a bylo by to špatné pro nás oba. Prognózu o přežití miminka mi samozřejmě nechtěla sdělit. Odebrali mi moč na bílkovinu, na kterou už nestačila stupnice. Dostala jsem Dopegyt, na snížení tlaku, píchli injekci na podporu dozrávání plic miminka, zakázali jídlo a pití, kvůli plánované narkóze a pokoušeli se natočit monitor miminka, což moc nešlo vzhledem k jeho velikosti. ...

… V poledne mě přijali na gynekologii-porodnici – zavolala jsem manželovi, že je to moc špatné a že miminko pravděpodobně nepřežije – pocit, který jsem v tu chvíli měla, nebyl ani tak zoufalství, jako spíše rezignace, že to je prostě konec. Pořád jsem si říkala, že mám doma ještě další děti a ty mě potřebují, tak že to musím zvládnout. Absolvovala jsem podrobný ultrazvuk – odhad váhy miminka ve 29.týdnu zněl: 800 gramů …

… Vše jsem přijala ve stavu rezignace a rozloučila jsem se s miminkem. Když mě vezli na sál, snažila jsem se uklidnit, ale bulela jsem a bulím i teď, když tohle píšu a vzpomínám na tu hrůzu, co jsem zažila…

… Mrňous se „narodil“ císařským řezem ve 20:38, ve 29.týdnu těhotenství s váhou pouhých 800 gramů, délka 36 cm. Po resuscitaci na porodním sále byl převezen na JIP, kde byl 2 dny na řízené ventilaci i s ohledem na skutečnost, že rozštěpová vada pusinky vpočátku vylučovala jinou formu dechové podpory. Den po porodu, mě manžel odvezl na JIP – nejdřív mi to nechtěl dovolit, ale já jsem trvala na tom, že se chci s naším chlapečkem rozloučit a aspoň jednou ho vidět, protože ranní informace o jeho stavu nezněly příznivě. Na JIP pustili pouze mě, manžel tam nesměl, protože začala zrovna epidemie prasečí chřipky a byly omezeny návštěvy. Lékařka, která měla službu, mě k mému překvapení ujistila, že chlapeček na tom vůbec není tak špatně, že je stabilizovaný a že musí být na ventilátoru jen s ohledem to, že má rozštěp. Vraceli jsme se s malinkou nadějí v duši, že náš chlapeček to vybojuje, ale i s velkými pochybnostmi, jak jsme schopni zvládnout všechny zdravotní komplikace, které vyplývají z nedonošenosti, plus navíc s rozštěpovou vadou - v tuto chvíli se nám zdála rozštěpová vada jako prkotina a tvrdím i dnes, že ve srovnání s problémy, které má nebo může mít těžce nedonošené miminko je to prkotina, se kterou se dá žít.

http://www.rozstep-nedonosenci.cz/

Mámy pro mámy

2010-05-14T12:45:00.000+02:00

hledáte inspiraci pro výrobu dárečků? najdete ji na www.mamypromamy.blogspot.com

Setkání skupin rodičů nedonošených dětí z různých zemí Evropy

2010-05-07T11:34:00.003+02:00

Před čtyřmi roky založily dvě německé mámy nedonošených miminek (Silke Mader a Martina Fruehwald) organizaci EFCNI ( Evropský fond pro péči o novorozené děti). Jejich největší snahou a snem je, aby se pod hlavičkou tohoto fondu spojily všechny evropské organizace sdružující rodiče nedonošených dětí a společně tak bojovaly za svá práva a za lepší péči o předčasně narozená miminka.

Abychom mohli požadovat lepší péči, musíme znát dobře fakta a všechna čísla předčasné porody provázející. Proto po celý loňský rok sbírala tato data ve svých zemích zapojená sdružení (za Českou republiku to bylo Nedoklubko) a letos na jaře tak vznikla z evropských "čísel" Srovnávací studie, která se stala startovním dokumentem pro představení problematiky nedonošených dětí.

Letošní schůzka EFCNI byla svolána do Bruselu, kde byla dojednána dvouhodinová prezentace na půdě parlamentu a osvětlení problematiky nedonošenosti představitelům parlamentu a médií, podložená studií.

Patronem a "naším" člověkem v parlamentu se stala poslankyně paní Dr. Angelika Niebler, která celé dopoledne zahájila a ujistila nás o své maximální podpoře....

Protože Portugalsko (dále Švédsko a UK) bylo pro své úspěchy v oblasti neonatalní péče za poslední roky vyzdviženo jako jedna z nejlepších zemí v Evropě, svou koncepci neonatální péče krátce představila paní Dr.M.H.Guimaraes z Portugalska (Předsedkyně Evropské neonatologické společnosti). Princip konceptu je založen na velmi podobném modelu sítě českých perinatologických center a centralizaci maminek s rizikovým těhotenstvím v těchto nemocnicích.
Poté dostal slovo prof.dr.B.Westrup ze Švédska (Karolinska institut), který nás všechny šokoval prezentací péče o předčasně narozené! Pro téměř všechny rodiče, kteří si prošli předčasným porodem, to bylo velmi emotivní vystoupení. Všichni jsem si říkali: "jak by to bylo pro mě a pro mé dítě úplně jiné, kdybysme mohli být po celou dobu spolu s celou rodinou a dotýkat se jeden druhého, pokládat si miminko na tělo, v každou volnou chvilku, tak jak to mají ve Švédsku!". Bohužel, u nás je sociální a zdravotní systém na jiné úrovni, než jakým se můžou chlubit ve Švédsku....

Ale i když to vypadá jako nesplnitelný sen, musíme věřit a bojovat i za to, aby jednou rodiče mohli trávit se svým miminkem více času a přitom nešidit zbytek rodiny! Nejenom, že to je to, po čem všichni rodiče touží a každé odloučení je pro ně bolestné, ale díky stálým dotykům mezi miminkem a rodiči se navíc sníží počet strávených dnů v nemocnici (např.u miminek narozených ve 24.tt ,dle Švédské studie,v průměru o deset! ).
Na druhou stranu jsou stále země (ale i některé nemocnice u nás!), kde není "klokánkování" běžné, za miminkem se dochází jen v určitou vymezenou dobu a to jen na "nakouknutí".
obrázek použit z : blog.cornerstorkbabygifts.com
Další dva hosté, Dr. Mario Merialdi ( člen WHO ) a Dr. Chris Howson (člen March of Dimes), shodně hovořili o celosvětově narůstajícím počtu předčasně narozených dětí a o zvyšující se potřebě spolupráce mezi zeměmi a o podpoře jejich mateřských organizací našemu společnému projektu.
Když se zapojí více lidí, více zemí, bude náš hlas silnější a zmůžeme více. Dokážeme jednou zajistit miminkům a rodičům lepší péči.
Proto Nedoklubko, jako váš zástupce, se k "evropským rodičům" přidalo. Zároveň ale víme, že stejně důležité a na první pohled možná i důležitější, je podpora nových maminek a rodičů pomocí dárečků, brožurek, poradce na telefonu či příběhů, kterou novým rodičům můžeme dávat jen skrze a díky vám všem!
Děkujeme! Nedoklubko os

Purpurové srdce Nedoklubko

2010-05-02T23:45:00.006+02:00

Po delší úvaze jsem se v našem občanském sdružení rozhodly, že budeme každý rok udělovat Purpurové srdce Nedoklubko- ocenění lidem kteří poskytli významnou podporu nedonošeným miminkům a jejich rodičům, anebo celé problematice předčasného porodu. Ocenění budeme udělovat v katogoriích: osoba z veřejného života, zdravotník... a ještě jedna kategorie. Tyto tři bude vybírat porota ze seznamu nominovaných, čtvrtá kategorie bude vybrána hlasováním. Cena bude udělována při příležitosti Evropského dne nedonošených dětí, 17.listopadu.

Budeme rádi za Vaše připomínky a náměty které nám zašlete na maily uvedené na našem webu http://www.nedoklubko.cz/. Přesná pravidla zveřejníme cca začátkem června. Autorem konceptu Purpurového srdce je Renea Ericson,, maminka nedonošeného chlapečka Andrewa narozeného ve 28 tt, a dvojčátek Maggie a Cora narozených ve 31 tt.

V současné době je již v české republice první nositel Purpurového srdce. Kdo je to? to se brzo dozvíte :-) A budeme velmi rádi, když k němu brzo a pak každým rokem přibudou další a další...

A nyní se již začtěte do překrásného textu:

Příběh Purpurového srdce
Jednoho dne se narodilo dětátko, přišlo na svět nedonošené a maličké, ale dostalo se mu lásky jako jiným dětem. Jeho rodiče měli již od počátku pocítit tíhu osamocení. Dostalo se jim radosti z rodičovství, ale poznali i strach z možné ztráty dítětě, zažili radost ze zrození, ale i smutek z nesplněného snu. Měli přece žít čas radosti, ne čas plný smutku, hněvu a bolesti. Těžko mohli tito rodiče vědět, že nejsou sami.

Purpurové srdce se zrodilo z myšlenky vypůjčené z Armády Spojených států, kde udělují medaili za zranění v boji. Je snad větší bitvy než je bitva o život, v níž zranění utrpěná předčasným narozením zůstávají s dítětem i jeho rodinou již navždy. Purpurová barva byla kdysi vyhrazena pro královský majestát; podtrhuje jeho mimořádnost a je genderově neutrální. Barva srdce není plná, ale má v sobě proužky – u každého srdce jiné, tak jako je každé dítě trochu jiné, jako je každá životní cesta jiná. Základní provedení je však stejné, přesně tak, jako je stejná i základní zkušenost. Srdce je vyrobeno ze skla, je pevné nikoliv však tak pevné, aby vydrželo drtivý úder. Nedonošené dítě je silné, není ale nepřemožitelné. Tvar srdce byl zvolen proto, že srdce je náš střed, každým úderem obnovuje život a naději, symbolizuje lásku. Na spodní hraně Purpurového srdce visí stříbrná slza, symbolizuje slzy prolité rodinou nedonošeného dítěte, slzy dobré i zlé, radosti i žalu.

Purpurové srdce je odznakem jednoty mezi zvláštní skupinou lidí, skupinou, která nehledí na zemi původu, jazyky, hospodářskou vyspělost, rasový původ či náboženské vyznání. Její členové mají jeden společný cíl: naději na budoucnost nedonošených dětí. Patří do ní nejen rodiče a dítě, ale také sourozenci, prarodiče, tety a strýcové, bratranci, zdravotní sestry, lékaři, duchovní a přátelé. Ti všichni sdílí pouto, které nelze vyjádřit slovy, lze je poznat jen srdcem. To srdce Vás může provázet, když se cítíte sami, může Vám připomenout, že existují stovky dalších lidí, které Vás chovají ve svém srdci. Máte tak možnost svůj příběh sdílet s ostatními.

Autor textu: Renea Ericson a Ingrid Renfors

Překlad: Miloslav Vágner

Purpurová srdce nedonošených dětí jsou ručně vyráběná z českého skla a mincovního stříbra. Jsou silná, jako všechny nedonošené děti, nikoliv však tak silná, aby vydržela drtivý úder.

Purpurová barva je barva královská; barva králů a královen i všech nedonošených dětí.

Tvar všech srdcí je stejný, ale barevné linie na každém z nich jsou jiné, tak jako je jiný zápas každé rodiny nedonošeného dítěte.

Stříbrná slza je poctou těm předčasně narozeným dětem, které jsme ztratili; symbolizuje slzy prolité všemi rodinami nedonošených dětí v časech zkoušky.

Hodně štěstí, jsme tu s Vámi a sdílíme Váš příběh!

Nedoklubko os

Povídání o vlivu psího a koňského "doteku" pro předčasně narozené děti

2010-04-29T16:05:00.001+02:00

Klubu rodičů předčasně narozených dětí pořádá
ve středu 5.5. v 16:30 v MC Radost ve Vyškově

Povídání o canisterapii a hipoterapii

s Bc. Janou Podrápskou z o.s. Piafa

Přijďte si popovídat…

Budeme si povídat o tom, jak mohou zvířata pomáhat a léčit
Jak probíhá terapie od miminka až po školáka
Kde se s hipoterapií a canisterapií můžeme setkat
Chybět nebudou ani praktické rady, informace, doporučení…

Jako vždy bude samozřejmě prostor také pro výměnu zkušeností, praktických tipů, předávání kontaktů na odborníky, sdílení zážitků…

Další informace: Tel: 774 218 359, e-mail dana.tvrdochova @seznam.cz

2010-04-25T12:14:00.002+02:00

Předčasný porod a NEDOKLUBKO

Co chystáme v nejbližších měsících?

2010-04-20T12:22:00.006+02:00

< img style = " margin: 0px 10px 10px 0px; Šířka : 282px ; plováku: vlevo , Výška : 400px ; CURSOR : hand " id = " BLOGGER_PHOTO_ID_5462163750699649106 " border = "0" alt = "" src = " http://4.bp.blogspot.com/_hIltQ4cRiHE/S82A_dF3yFI/AAAAAAAAAUU/P8j0gHeDIhs/s400/olomouc . bmp " / >

Na co SE můžete vojenských " doklubáčci i nedoklubáčci těšit :

Ve čtvrtek 22.dubna zahájíme projekt Mam pro mámy iv Olomouci Ostravě.Podívejte Sobe Na letáček můžete pokud přijďte přijmout . Velký dík Patri MC Heřmánek Olomouc především Zuzce Staroštíkové Petre Tenglerové .

Ve dnech 3 az 6.dubna proběhne 3.setkání Evropských rodičovských organizací EFCNI v Bruselu . Za Českou republiku Naše Občanské sdružení SE zůčastní Klára Csirková Lenka Novotná . JE TO velmi důležité setkání, protože proběhne slyšení v Evropském parlamentu prezentace výsledků srovnání Péče v jednotlivých zemích . JE TO vyvrcholení našeho společného dvouletého úsilí rodič , probdělých nocí nad překlady nejrůznějších dokumentů dotazníků ... Moc o sobe Na na těšíme . Znamená , ABY Ze JV problematikou nedonošených Děti začnou vážně zabírat i některé orgány Evropske Unie .

O jednom Ze Setkání Více zde :

< a href = " http://nedoklubko.blogspot.com/search/label/Evropsk % C3% A9 % 20sdru % C5% byla % C3% AD % 20rodi % C4% 8Dovsk % C3% BDch % 20organizac % C3% AD " > http://nedoklubko.blogspot.com/search/label/Evropsk % C3% A9 % 20sdru % C5% bylo % C3% AD % 20rodi % C4% 8Dovsk % C3% BDch % 20organizac % C3% AD

Ne nejlepší Na ZÁVĚR -ve dnech 4.a 5.června Na chalupě Pohádka na Vysočině proběhne První Setkání maminek - laických poradkyň , neboli Mamušek :-) V současné době mam Jiz plny STAV , pokud SE ALE uvolní nějaké Místecko , budeme informovat .

Pokud SE potřebujete cokoliv zeptat , Na, Nebo chcete sobe Přidat k nám zapojit do práce , kontaktujte prosim Kláru , Lucku , Gábinu Nebo Lenku , kontakty najdtete Na našem webu http : / / www.nedoklubko.cz/

< a href = " http://nedoklubko.blogspot.com/search/label/Evropsk % C3% A9 % 20sdru % C5% bylo % C3% AD % 20rodi % C4% 8Dovsk % C3% BDch % 20organizac % C3% AD " >

Láska zašitá do pelíšků

2010-04-18T11:01:00.001+02:00

A každý z nás může být pro někoho užitečný, podívejte se jak to dělají v Havlíčkově Brodě, kde s propojily navzájem babičky ze stacionáře, a oddělení intermediární péče v Nemocnici Havlíčkův Brod.
Iniciátorem celé aktivity je MUDr.Magdalena Weberová. Článek můžete najít zde:

NEDONOŠENÁ MIMINKA

Babičky také budou vyrábět dárky pro maminky, v rámci projektu Mámy pro mámy.

Máme veeelikou radost :-)

2010-04-15T18:50:00.004+02:00

protože Vám můžeme ukázat první informační letáčky, které Nedoklubko 8 let od jeho založení vydalo !!

Vydali jsme sice už 5 informačních brožurek pro rodiče, ale na informace o sobě jsem stále zapomínali /neměli peníze, neměli čas...doplňte dle fantazie :-))/

Proto jsem s velkou radostí na záčátku dubna otevřeli balíček, v kterém byly letáčky, které nám náš sponzor pomohl vydat. Naleznet tam všechny kontakty, informaci o projektu Mámy pro mámy, a také jakými cestami rodičům pomáháme.Je tam pro vystřižení také jedna visačka na dáreček /viz foto/ !!

POMOZTE nám prosím letáčky rozšířit po světě, na "svoji" JIP!

Napište si o ně na adresu novotna@nedoklubko.cz, nebo csirkovak@seznam.cz, nebo si je můžete vyzvednout u některé naší spolupracovnice projektu Mámy pro mámy. Poradí Vám Klára, mail je výše, koordinátorka projektu Mámy pro mámy.

Ať letáčky pomáhají, a rodiče nedonošených dětí nezůstávají sami na začátku své cesty! Děkujeme za podporu !

Příběh Míši a Matyáška , 25.tt

2010-04-13T22:15:00.001+02:00

Po osmiletém snažení se o miminko nám po umělém oplodnění zavedli dvě
zdravá vajíčka,ujmula se obě. Ze začátku bylo rozčarování, že čekáme
rovnou dvojčata,ale poté jsme prožívali něco nádherného. Brzy však nastaly
první komplikace v podobě krvácení, které měly na svědomí hematomy na děložní
sliznici. Vždy se naplnily, potom praskly a nastalo krvácení. Na
ultrazvukovém vyšetření ve 12. týdnu bylo ještě vše v pořádku, i 15.10.08 v 15.
týdnu u svého gynekologa MUDr. Klikara bylo také vše O.K.,poslouchali
jsme srdíčka a to bylo moc krásné poslouchání. Jenomže po příchodu domů náš
pejsek ode mě neustále utíkal jako by se mne bál,ale nebrala jsem na to
zřetel. Po večerní sprše jsem odpočívala a najednou ze mě začala
vytékat čirá tekutina.Po chvíli té vody bylo více a více. Maminka mého
manžela (zdravotní sestra) naléhala, ať jedu okamžitě do nemocnice, že je to plodová voda.
Za pět minut jsme dojeli do nemocnice a tam nám potvrdili,že jedno miminko je bez
vody a že už dlouho žít nebude.Dali mi antibiotika proti případné infekci a
museli jsme čekat, co bude dál. Brečeli jsme, protože jsme věděli, že nám umírá
miminko.Navíc péče u nás v nemocnici nebyla žádná, říkali, že musím odpočívat
a čekat. To jsem dělala pořád. Další tři měsíce pobytu v nemocnici jsme
čekali, jestli to zvládne alespoň to jedno. Navíc se v 17.týdnu začaly
objevovat kontrakce, takže jsem dostávala magnézium v infúzích a zase jsme
museli čekat, jak mi pořád každý den na vizitě říkali. 31.12.08 mě propustili
domů s tím,že musíme pořád čekat:-(. 8.1.09 na kontrole jsem říkala,že mi
asi odchází hlenová zátka, ale bylo mi řečeno,že nález je v normě, a že je to
voda (odtékala mi tři měsíce, takže vím, co ze mě vycházelo!). Další kontrola
11.1.09 ukázala, že mám POKROČILÝ NÁLEZ, tudíž musím na speciální kliniku,
kde se o mě postarají. Byla jsem otevřená na 1,5cm, vlastně jsem začínala
rodit. Kolem třetí hodiny mě dovezli do Prahy na kliniku U Apolináře a tam se začaly
dít věci! Kontrakce se stupňovaly, byly nejdříve po pěti, zanedlouho po dvou minutách.
Navíc jsem začala silně krvácet a na ULT zjistili, že se mi začíná odlučovat
placenta. Rychle na sál uspat a bylo. Po probuzení na JIP jsem se ptala na
Matyáška a řekli mi že má 34cm a 960g. Apgar skóre 5-7-8. V půl druhé
ráno za mnou přijel manžel a byl se podívat na malého. Ukazál mi fotečky,ale
já nebyla schopna ani brečet, jak mě bolelo břicho po císařském řezu. Druhý
den jsem viděla Matyáška a přes obrovské slzy jsem nevěřila,že to může být
můj chlapeček. Ve 25. týdnu neměl vyvinuté plíce, tudíž byl na ventilátoru a
tak celkově mi říkali, že je to 50% na 50%. Druhý chlapeček zemřel. I když
jsme věděli,že to ten druhý nezvládne,tak to hodně bolelo a bolí dodnes.
Přece jen nám umřelo dítě... Další dva měsíce to bylo jednou dobrý, jednou
špatný,ale tým sester a hlavně paní doktorka DOKOUPILOVÁ byli skvělí a
malého nám zachránili. A za to jim budu vděčná po celý život. Teď je malému
už 15 měsíců, má se čile k světu dělá nám jenom radost. Když ho vidím,tak
nemůžu uvěřit,že od začátku až do konce těhotenství bojoval
a nakonec to zvládl. Ještě jednou moc děkujeme paní doktorce Dokoupilové za
péči, kterou dává těmto mrňouskům, a za to jí patří velké, ale opravdu velké
DÍKY! Díky moc... Byla bych ráda, kdyby jste otiskly náš příběh jak v knížce, tak
i na webu. Přejeme všem maminkám nedonošených dětí, ať jsou silné a zvládnou
stres, který kolem toho všeho je. V příloze jsou fotečky po narození a
doufám, že se budou líbit. Manželé HORÁKOVI se synem MATYÁŠKEM.

Příběh Petra a Natálka 32+4tt

2010-04-12T16:08:00.000+02:00

Ve 26.tt jsem začala mít potíže v podobě kontrakcí, tak mě hospitalizovali v liberecké nemocnici a snažili se zabránit infuzemi předčasnému porodu. Po pěti dnech mě propustili domů, že se stav stabilizoval.
Ve 30tt mě na pravidelné kontrole můj gynekolog okamžitě poslal do nemocnice, protože jsem měla zkrácený čípek a začala jsem se otevírat. V nemocnici mi opět nasadili infuze a současně kortikoidy na dozrání plic miminka.Zjistili mi, že mám infekci a bohužel mi na ní antibiotika nezabrala. Večer 28.4.09 (což jsem byla 32+3) mi pan doktor Kraus přišel říct , že se následující den poradí se specialistou z Prahy, zdali mi mají vyvolat porod nebo dál pokračovat v léčbě. Což by hrozilo možné úmrtí miminka. Už nemusel. V noci přesně ve 3,33h mi praskla plodová voda a já si to odkráčela na porodní sál. V 9,00 hodin ráno mi píchli epidural a v 11.35 se narodila naše Natálka s porodní váhou 1900gr a 41cm. Natálku nám okamžitě odvezli na neonatologii, kde se o ní po celou dobu staral nejúžasnější pan doktor Jiří Kuchař, kterého jsme ,kdy vůbec mohli potkat, a společně s ním tým prima sestřiček. V ten den a ještě několik následujících dní jsem měla zvláštní pocity, jako kdybych ani nepřivedla na svět miminko. Současně jsem měla obrovské obavy z každé návštěvy, aby tam Natálka byla a aby se její stav zlepšoval. Byly to dny plné strachu, obav a beznaděje. Strašně moc jsem potřebovala slyšet, že už je vše v pořádku a Natálce nehrozí žádné nebezpečí, což se nestalo, ba naopak.Po třech týdnech v inkubátoru jsem mohla začít se učit s péči o Natálku. Za pár dní přišla ta chvíle, kdy jsme si ji mohli odvézt domů. Manžel přijel s autosedačkou, ale s tou také odjel domů. Natálka chytla infekci, a tak se nám pobyt ještě prodloužil. Bylo to opravdu hodně psychicky náročné a já děkuji manželovi, že to se mnou vše zvládnul na jedničku.
První půl rok doma byl hodně těžký. Měla jsem tak obrovský a nepopsatelný strach o malou, že to tížilo mne samotnou, až jsem měla pocit, že nejsem schopna to bez pomoci zvládnout. Nakonec mi pomohl manžel, se kterým jsem si promluvila a otevřeně jsem mu řekla o svých pocitech, starostech a bolestech. Pak se mi hodně ulevilo.
První půl rok doma byl hodně těžký. Měla jsem tak obrovský a nepopsatelný strach o malou, že to tížilo mne samotnou, až jsem měla pocit, že nejsem schopna to bez pomoci zvládnout. Nakonec mi pomohl manžel, se kterým jsem si promluvila a otevřeně jsem mu řekla o svých pocitech, starostech a bolestech. Pak se mi hodně ulevilo.
V tomto období jsme podstoupili s Natálkou různá vyšetření: oční, ušní, ledviny, rehabilitace atd.
Dodnes mám strach a moji blízcí si myslí,že se chovám jako cvok,ale vím, že kdo si to neprožije, nemůže pochopit jaké to je, a proto se snažím neodsuzovat je za to, když mi radí nebo když si myslí, že jsem přehnaně starostlivá. Prostě to přejdu a je mi pak líp.

Míša a Vojtíšek 26.tt

2010-04-10T23:01:00.002+02:00

Na Vojtíška jsme čekali víc jak rok a půl, po různých vyšetřeních a hormonální stimulaci
se stále nedařilo, a tak jsme to jednoduše vzdali. A najednou se stal malý zázrak, který mi potvrdily dvě čárky na těhotenském testu.

Radost byla trošku zakalena tím, že v prvním trimestru mi bylo dle UZV zjištěno, že plod roste rychleji, než plodový obal, a mohlo by dojít k potratu. Paní doktorka mi předepsala léky na udržení těhotenství a nám nezbývalo než doufat.

Naštěstí vše dopadlo dobře a my se mohli těšit na příchod miminka.

Na UZV ve 20.týdnu nám v nemocnici řekli, že čekáme chlapečka (jednoho již doma máme), takže už jsme věděli, že v bříšku je Vojtíšek.

Vše probíhalo bez větších problémů, až do osudného 14.srpna 2007. To mi začala odtékat plodová voda, pomalu, ale jistě. Tehdy jsem však ještě netušila, že jde o plodovou vodu (při prvním porodu mi vodu napíchli), ale po příjezdu do táborské nemocnice to jejich test potvrdil. „Ale to přeci není možné, vždyť jsem teprve v šestém měsíci“, říkala jsem si.

Po potřebném vyšetření a monitoru mi paní doktorka sdělila, že mě musí poslat na vyšší pracoviště a objednala mi záchranku, která mě odvezla do českobudějovické nemocnice. Byl to můj první (a doufám, že poslední) výlet houkající sanitou.

Tam jsem dva dny ležela doslova hlavou dolů, to proto, aby plodová voda tak rychle neodtékala. Infúzí jsem dostávala maturaci, aby našemu chlapečkovi uspíšili dozrávání plic. Následující den bylo jasno, miminko bylo v děloze polohou příčnou, takže půjde na svět císařským řezem. A to už zítra.

Bylo 16.srpna ráno, a mě vyšetřili, udělali UZV, a začala nezbytná příprava na porod. Navštívil mě anesteziolog, aby mi vysvětlil průběh porodu v celkové narkóze, dostala jsem klystýr a pak následovala sprcha. Byla jsem oblečená do „anděla“ a slušivé operační čepičky
a čekala jsem na hodinu H (která to však měla být, jsem netušila). Jediné,
co jsem v chvatu stačila, když pro mě anesteziolog se sestrou přišli, bylo, vytočit manželovo číslo a říct mu „Přijeď, teď mě vezou na sál“.

A on přijel, a trpělivě čekal, aby byl první, kdo stačil letmo vidět a zachytit první snímek našeho syna, když kolem něho projížděl v převozním inkubátoru.

Vojtíšek se narodil s porodní váhou 1140 gramů a délkou 38cm.

Když mi pak na JIPce ukazoval fotky našeho Vojtíška, přišel mi takový normální, jen
se spoustou hadiček kolem.. Poprvé jsem ho viděla až dva dny po porodu, a najednou
to na mě dolehlo. Do této doby jsem si nic nepřipouštěla, všechno mi přišlo tak nějak jako sen, ze kterého se vzbudím a bude to. Přede mnou ale najednou ležel maličkatý bezbranný drobeček, kolem něho hadičky, přístroje, a na jeho hlavičce, která byla bezmála velká jako tenisový míček maličká čepička.. Začali mi téct slzy. "Vítám Tě tady, můj broučku, já jsem Tvoje máma"...byť jsem to šeptala tišeji než tiše, pevně věřím, že to náš bojovník v tom inkubátoru slyšel..:) A tak začalo naše neviditelné spojenectví na život a zase na život.. Odmítla jsem si totiž připustit, že by to neměl zvládnout.

Nosila jsem mu svoje mléko, začala klokanit, což bylo něco naprosto dokonalého. Zážitek, který mi hodně dal. I když někdy musel být napojen na dýchací masce, pořád cítit jeho teplo na svých prsou, to bylo neskutečné. Vyprávěla jsem mu, co nového se u nás doma děje, jak se na něho těší bráška, a jak musí být silný a statečný. Povídala jsem mu pohádky
a říkadla, a něžně ho hladila.

Bohužel jsem neměla tolik mléka, a i když mě sestry i pan doktor utěšovali, byla jsem z toho zoufalá.

Když se dostal s váhou na 960gramů a nepřibýval, začala jsem se strachovat, co dál. Naštěstí to překonal a pomyslná ručička na váze (byť byla digitální) začala stoupat. Byl i bez kyslíku, takže už nic nebránilo v tom, aby byl z jednotky intenzivní péče přesunut po 25ti dnech
na pokoj ke mně. Ten den jsem si ho prvně přebalila a začala se ve mně probouzet euforie,
že když to tak pěkně půjde dál, nebudeme tu muset být tak dlouho. Přece jen se mi přes
to všechno stýskalo i po starším synovi.

Jenže ona euforie netrvala moc dlouho. Několikrát musely být Vojtíkovi odsávány hleny z dýchacích cest a šestý den po přesunu na pokoj začal mít větší problémy s dýcháním,
od noci několikrát dýchal mělce a občas přestal dýchat úplně... To dopoledne mu udělali náběry krve a zjistili, že má špatný hematokrit a bude potřebovat transfúzi krve. Okamžitě ho odvezli na JIRP s tím, že pokud transfúze nepomůže a dýchaní se nezlepší, bude opět potřebovat nostrily (dýchací masku s podpůrným kyslíkem). Můžu Vám říct, že chvílemi jsem byla na pokraji zhroucení. Hlavně v okamžiku, když jsem ho viděla s kanylou v hlavičce, kterak mu přes ní do tělíčka proudí „nová krev“. Šest dnů po transfúzi mu byl zkušebně vypnut přísun kyslíku do inkubátoru a náš chlapeček to zvládl! Takže jsem zase mohla být s ním. Jediné, co mě v tuto chvíli trápilo, byl nedostatek mléka a můj zoufalý boj o plné nastartování laktace. I když jsme se pokoušeli i o to, aby Vojtíšek pil z prsu sám, nepodařilo se, a po jednačtyřiceti dnech marných snah jsem to vzdala. Byl tedy na cizí mateřině (což byl vpodstatě od začátku, protože moje dávky mu plně nestačily), a následně na umělé výživě. Ale jelikož nás sužovalo i ublinkávání, díky čemuž nepřibíral tolik, strachovala jsem se, jak umělou výživu přijme.

Po všech počátečních nezdarech jsme se však dostali tak daleko, že po 55ti dnech
od narození jsme si našeho Vojánka přivezli, s propouštěcí váhou 1890 gramů, domů.

Bohužel na nás ještě při pobytu čekala jedna jobovka, a to oční vyšetření, které prokázalo,
že pravé očíčko není v pořádku. Na kontroly jsme chodili ještě čtvrt roku po propuštění z nemocnice. Úspěšně jsme absolvovali kyčle i neurologická vyšetření. Z těch jsem měla také strach, protože měl asymetrii mozkových komor, a rodiče-laika to jednoduše vyleká.

V nemocnici jsme také začali cvičit Vojtovu metodu a prakticky s ní pokračujeme doposud. Ještě nás čekají nějaké ty ušní kontroly, protože pravé ouško nám slouží jen na 50%, ale to už je jen pomyslná kapka v moři.. Teď je to spokojený, skoro tříletý rošťák, byť někdy hodně hyperaktivní, ale můj! Vybojovali jsme spolu to nejcennější na světě, jeho život...

Závěrem však musím přiznat, že nebýt dobré party maminek spolubojovnic, někdy by to člověk psychicky vzdal. Díky tomu, že jsme se navzájem v těžkých chvílích podporovaly, radily si a probíraly život i z jiné stránky, byl pobyt přeci jen o něco snesitelnější. A jak se říká, sdílená bolest - poloviční bolest, sdílená radost - dvojnásobná radost!

Zpráva ČTK

2010-04-09T14:01:00.004+02:00

Titulek:
Ročně se narodí asi 8000 dětí předčasně, jejich počet roste
Klíčová slova:
ČR; rodina; zdraví; děti; TABULKA
Datum vydání:
8.4. 2010 Čas vydání: 14:17 ID: T201004070545301
Servis: dce
Priorita: 4 Kategorie: sop; zdr

Ročně se narodí asi 8000 dětí předčasně, jejich počet roste Praha 8. dubna (ČTK) - V Česku se ročně narodí asi 8000 dětí předčasně. Počty dříve narozených však stoupají. Současný systém vybudovaný v 90. letech se o ně nestačí starat a hrozí, že kvalita péče bude klesat, řekl dnes novinářům předseda České neonatologické společnosti profesor Richard Plavka. Za posledních osm let podle statistik vzrost počet novorozenců s nízkou porodní hmotností v ČR o 64 procent. V ČR je nyní 12 specializovaných center poporodní péče. "Systém péče je nesmírně efektivní," uvedl Plavka. Podle něj však chybí zhruba sto lůžek specializované péče, což představuje náklad 150 milionů pouze za technické vybavení jako třeba inkubátory. Chybí ale také finance pro kvalitní personál, nynější je nesmírně přetěžovaný, upozornil. Zatímco v roce 2008 se narodilo 8638 dětí s nízkou porodní hmotností (pod 2,5 kilogramu), v roce 2000 to bylo 5277 dětí. Hospitalizace novorozenců s velmi nízkou porodní hmotností (pod 1,5 kilogramu) trvá několik měsíců. Paušální platby nezohlednily nárůst péče, přitom v přepočtu stál objem poskytnuté péče 738 milionů navíc, vyčíslil Plavka. ČR má jeden z nejlepších systémů péče o předčasně narozené děti na světě, měřeno například novorozeneckou úmrtností, řekl poslanec Evropského parlamentu Milan Cabrnoch, jenž pracoval jako dětský lékař a devět let se zabýval vývojem novorozenců. Novorozenecká úmrtnost se v devadesátých letech významně snížila v celé Evropě, v Česku dokonce několikanásobně. Úmrtnost novorozenců je několikanásobně nižší, když se miminko narodí ve specializovaném centru. Podle odborníků je však nutné zlepšit i následnou péči o nedonošené děti. Zejména děti s velmi nízkou porodní hmotností (pod 1,5 kilogramu) a s extrémně nízkou porodní hmotností (pod kilogram) mohou mít poruchy motoriky, chování nebo problémy s řečí. Bývají hyperaktivní či mají problémy v emočním a sociálním vývoji, zaostávají třeba ve škole, řekla psycholožka Daniela Sobotková. Rodiče nedonošených dětí prožívají stres a strach o zdraví dítěte. Poté mívají zvýšené výdaje třeba za dojíždění na rehabilitace. Důležitá je proto i finanční podpora rodičů, míní Lenka Novotná z občanského sdružení Nedoklubko podporujícího rodiče dříve narozených dětí. Počty předčasně narozených dětí v ČR v roce 2008 (celkem se v tomto roce narodilo 117.757 dětí)

počet dětí
méně než 2,5 kilogramu
8643
1 až 1,5 kilogramu
857
pod 1 kilogram
471
Zdroj: Česká neonatologická společnost Táňa Švrčková mkv

Setkání rodičů předčasně narozených dětí ve Vyškově

2010-04-05T19:21:00.001+02:00

7. dubna v 16:30 hod. v MC Radost ve Vyškově
Povídání s Mgr. Gabrielou Chytilovu – psycholožkou o. s. Nedoklubko a Klárou Csirkovou, koordinátorkou projektu Mámy pro mámy
Co a jak ve vývoji předčasně narozených dětí a o tom, jak mohou mámy mámám pomáhat - prakticky zaměřené povídání s ukázkami polohování, tipy na hračky a pomůcky.

Těšíme se na Vás.

Vaše příběhy jsou pro nové maminky největší nadějí!

2010-03-27T23:08:00.000+01:00

Nejenom z vlastní zkušenosti víme, ale především od vás, našich čtenářů a "fanoušků" se stále znovu a znovu dozvídáme, jakou velkou podporou pro vás byly příběhy rodičů předčasně narozených dětí, které jste si mohli přečíst. Vaše ohlasy byly pro nás inspirací pro vytvoření dvou brožurek příběhů, které si budou moct maminky v nemocnicích přečíst.
V jedné brožurce budou moci najít uklidňující informace maminky na rizikovém oddělení, druhá bude předávána maminkám po narození miminka spolu s dárečky od vás.
Pokud byste se s ostatními rádi podělili o svůj příběh, velice tím potěšíte a povzbudíte nové maminky. Obrovské díky vám všem, kteří jste se rozhodli pomáhat!

Pavla a Mareček, 25.tt + 6 (930g)

2010-03-25T23:40:00.002+01:00

Tak tady je náš příběh. Poprvé, když jsem byla těhotná (po 2 letech snažení), jsme o miminko přišli ve 21tt (spontání potrat), cítila jsem se prázdně a spěchala na další mimi...To se povedlo, po 6 měs. jsem byla těhotná znovu. Zdárně jsem překlenula 21tt, zaregistrovala se do porodnice a říkala si, že už snad nic nehrozí. To jsem se spletla: ve 22.tt bolest kyčle, přesně tak to začalo minule - na nic jsem nečekala a jela ke gynekologovi, tentokrát ne rychlou, ale taxíkem, nicméně do nemocnice jsem musela (jela jsem k Apolináři v Praze ). V nemocnici, ač to není v mé povaze, jsem všechny předběhla a doslova se nacpala do ambulance a domáhala se hospitalizace. Dostala jsem kapačku, které jsem se zbavila až po porodu, a zákaz vycházek, maximálně na WC a do sprchy. Pokoj vypadal velmi "civilně" a sdílela jsem ho s jednou spolubydlící. Dokonce jsme tam měli malou ledničku a televizi, ale moc jsme na ni nekoukaly, spíš jsme si povídaly, četly nebo přijímaly návštěvy. Nebylo to zas tak zlé, jen jsem už, po těch 4 týdnech na lůžku, opravdu nevěděla jak si lehnout, aby záda nebolela. Vydrželi jsme do 25+6 - ráno test na cukrovku. Udělalo se mi zle a za chvilku jsem začala "rodit", píchli mi ještě kortikoidy a šup na porodní sál, kde se ještě snažili vše zdržovat, aby kortikoidy zabraly. Porodní bolesti jsem měla docela velké a asi po 5-10min., ale vydrželi jsme přesně 26 hodin, takže kortikoidy stihly trochu zabrat. Potom mi doktor píchnul vodu a že se jde rodit v tom okamžiku bolesti ustaly. Udělali mi akutní císařský řez a narodil se náš Mareček (25+6 /930g) . Chudák tatínek se mezitím z toho všeho vzpamatovával na porodním boxu, pak se šel podívat na malýho.

Já ho viděla až druhý den. Měla jsem dost smíšené pocity a nevěděla co si myslet. Přede mnou leželo v inkubátoru dítě...moje dítě...a já nevěděla co k němu mám cítit ...nevěděla jsem jestli přežije, byl tak malý a ještě ten komplikovaný porod...Navíc se mi vůbec nerozjela laktace - z toho jsem byla opravdu na dně. Laktační poradkyně to nemohla pochopit. Pila jsem kojící čaj, jedla homeopatika, pravidelně odsávala, to vše 40dní, pak jsem to vzdala. Když se Marek narodil pár dní dostával antibiotika, pak přišla novorozenecká žloutenka, léčili jsme tepennou dučej. Vše jsem se snažila přijímat, jak to je, pobrečela si doma, abych malýho nestresovala, užívali jsme si spolu klokánkování -to mi pomohlo překlenout tu dlouhou dobu co byl v nem.a já za ním jen dojížděla. Informace o nedonošených dětech jsem nesháněla , věděla jsem, že nemám na to číst.

Nakonec Marek strávil v nem. 75dní. Přes 30dní byl na CPAPu.Přibíral opravdu hooodně pomalu, až to dělalo doktorům těžkou hlavu. Poslední týdem před propuštěním jsem nastoupila do nemocnice k němu, abychom se sžili a naučili krmit z láhve.

Teď budou Markovi 3 roky, je to zdravé, normální dítě, které právě prochází obdobím vzdoru, co víc si přát :)). Děkujeme moc lékařum a sestrám od Apolináře.

Pavla

Maminky-poradkyně

2010-03-24T13:45:00.001+01:00

Narodilo se vám před časem nedonošené miminko....Ledacos jste již překonaly a ledacos se naučily. Máte zkušenosti a zážitky, které mohou pomoci maminkám, procházejícím stejnou situací. Přidejte se k "maminkám-poradkyním" a ulehčete trápení a strachu nových maminek. Pokud vás myšlenka nového projektu zaujala, můžete se nezávazně dozvědět více, když napíšete na e-mail : csirkovak@seznam.cz

Příběh Lucie, Adélky a Terezky, 26.tt, 720 a 700g

2010-03-23T23:19:00.001+01:00

Na první ultrazvuk jel manžel se mnou. Byl týden před vánocemi. Doktor jezdil sondou po mém bříšku. „ Tak tady tluče miminku srdíčko“. „To se mi ulevilo, pane doktore, bála jsem se, aby tam nebyla dvě, máme totiž v rodině dvojčata“. Doktor nic neříkal a dál zkoumal sondou moje břicho – „ale ony jsou tam dvě, Lucinko!“ Otočil se na manžela – „taťka to přežil, to je dobře“. Brečela jsem a smála se zároveň, až mi sonda po břiše poskakovala.

Na Štědrý den dostaly babičky a dědeček fotečku svých budoucích vnoučátek se vzkazem, že se těší, až se s nimi v červenci uvidí osobně. Moje maminka už ten večer nepromluvila. Její bráškové – dvojčata – se narodili na 7. měsíci. V té době neměli šanci. Její babičce zemřely holčičky dvojčátka a její sestřenka dvojčátka potratila. Tak trochu prokletí rodu. Dvojčata v každé generaci, bohužel dosud žádná nepřežila.

Těhotenství probíhalo celkem v klidu, když opominu nevolnosti trvající 4 měsíce a nadměrnou spavost. Od druhého trimestru jsem začala na vlastní žádost docházet do rizikové poradny v Praze Podolí. Jsem realista se sklonem k pesimismu. Nevěřila jsem tomu, že mé těhotenství bude probíhat hladce. Šetřila jsem se, spala … Každé tři týdny jsem absolvovala vyšetření u lékaře a ultrazvuk. Na 20. týdnu si naše děti polaškovaly s panem doktorem, nechtěly mu ukázat prsty na rukou. Ale už 2 týdny na to jsem uslyšela: „ Lucie, musíte ležet, začínáte se otvírat. Pokud se nález jen maličko zhorší, půjdete si k nám lehnout“. Ač jsem ležela, nález se zhoršil. Okamžitá hospitalizace, z lůžka jen na wc, dokud se nenapíchají kortikoidy pro dozrání plic miminek. Pak jsem směla aspoň jednou za den do sprchy. Bylo to nekonečné, o nervy, ale věděla jsem, proč to dělám. Na pokoji se mnou ležela maminka s podobným problémem. Vzájemně jsme se povzbuzovaly, že dáme nohy křížem a dřív jak za dva měsíce se nás nezbaví. Za pár dní ale začala moje spolubojovnice krvácet a kluci – dvojčata - museli na svět a mně došlo, že medicína umí už mnoho, ale bohužel ještě ne zázraky. Ten den odpoledne mě odvezli na ultrazvuk - „ bude to boj o každý den, musíte být statečná a ležet“. To bylo pondělí. O půlnoci z Velkého pátku na Bílou sobotu mi praskla voda. „Proč se to stalo?“ To bohužel nikdo s jistotou nemohl říci. „Jakmile bude volný sál, musí děti na svět. Udrželi bychom vás pár dní bez vody, ale děti by mohla ohrozit infekce a těch pár dní už není tak významných“. Ještě jsem zavolala manželovi – „Stal se ten největší průšvih, jaký se mohl stát. Praskla mi voda. Děti musí na svět. Drž nám palce. Ne nejezdi za mnou. Přijeď ráno.“ Byl 50 km od Prahy, bála jsem se, aby se nevyboural na dálnici a tak nějak jsem cítila, že sama budu statečnější.

S paní anestezioložkou jsem se domluvila na celkové narkóze. Bála jsem se, že bych byla hysterická, kdyby děti neplakaly. Zaregistrovala jsem převoz na JIP po operaci a až do rána jsem neustále sledovala hodiny a čekala, co mi kdo řekne. A neustále si sahala na břicho. Nemohla jsem uvěřit, že už tam moje miminka nejsou.

Asi ve čtvrt na devět dorazil mladý lékař, který za mnou byl chvíli před porodem. “Jdu za vámi s informacemi o vašich dětech. Jste připravená si je vyslechnout?“ Řekla jsem, že ano, pokud jsou dobré. Dozvěděla jsem se, že se nám narodily dvě miniholčičky – Adélka a Terezka. Adélka si sama dýchala, jen ji trochu zlobil tlak. Vážila 720g. Terezka musela být krátkodobě připojena na umělou plicní ventilaci, ale už si dýchá sama a váží 700g. Jsou stabilizované. Pokud budu odpoledne schopna vstát z postele, můžu děti vidět. Na jednu stranu děsná úleva, že jsou holčičky šikovné, že žijí, na druhou stranu děsný strach. Nevážily ani jako pytlík mouky. A tak začala jejich cesta životem. Jejich boj o život.

Odpoledne jsem s vypětím všech sil vstala, vyčistila si zuby a jelo se. Byla to taková malá červená nic se spoustou hadiček a s čepičkou na hlavě. Tělíčko nebylo pod dekou téměř znát. Jsem zdravotník, viděla jsme už nedonošené děti, ale tohle bylo mnohem horší. Byly to naše děti. Nemohla jsem ani promluvit. Ani nevím, co mi tehdy sestřička nebo paní doktorka říkala. Nechtěla jsem před nimi brečet. Jen co mě uložili na postel na pooperačním oddělením, spustila se stavidla a já plakala a plakala. Nesmírná beznaděj. Strach, že bude manžel zklamaný. Ten mě v tomhle stavu našel. Přinesl mi ohromnou kytici žlutých tulipánů – jsou Velikonoce, začátek dubna – „Nebreč, vždyť jsou šikovné a krásné … Adélka už kakala. Koukej, mám je vyfocené. Musíme zavolat tvým rodičům.“ Byl naprosto skvělý, nadšený, vůbec nic špatného si nepřipouštěl. Všem hrdě psal, že už holčičky máme a že jsou úžasné. Byl na ně hrdý, jak skvěle zvládly svůj vstup na svět v době, kdy by v malé nemocnici byly označené jako potrat – na začátku 26. týdne těhotenství.

První dny jsme se snažili vyrovnávat s tím, co se stalo. Holčičky měly novorozeneckou žloutenku, oběma zjistili šelest na srdíčku způsobený otevřenou dučejí - naštěstí na to zabírala konzervativní léčba. Obě měly přefouklé bříško od CPAPu. Terezce byla pořád zima, tak jí přetápěly inkubátor a balily do alobalu, larisky a ještě peřinky. Bylo krásné, když se na nás obě usmály. Ještě dnes to mám živě před očima.

Šestý den po porodu byl náročný. Mně sice propouštěli domů, ale paní, se kterou jsem ležela na pokoji, umřelo dítě. Do toho museli Adélce udělat kontrastní vyšetření střev, špatně trávila mlíčko. Bohužel se vyšetření nepodařilo, Adélka začala látku blinkat, rozhodila se dechově i oběhově. Co nevyblinkala, museli z Adélky odsát. Dál než do žaludku se ale látka nedostala. Podezření na neprůchodnost střev trvalo dál. Váhově Áda klesla na 660g a Terezka na 620g. I když se ale vyšetření nepodařilo, Adélka se vykakala a mlíčko začala trávit.

Desátý den se začala Terezka moc zapomínat v dýchání a lékaři rozhodli, že jí nechají odpočinout a zaintubují ji. Třináctý den byla Adélce zjištěna infekce. Lékaři nám sdělili, že stav se může z minuty na minutu změnit. Pokud by došlo k výraznému zhoršení, budou nás telefonicky informovat, abychom se mohli přijet rozloučit. Brečím celou cestu domů. Nespím celou noc. Adélce naštěstí zabrala antibiotika. Druhý den má stejnou infekci i Terezka. V důsledku infekce je Áda unavenější, zapomíná se v dýchání a také musí být intubovaná.

Tři týdny po porodu jsou obě stále zaintubované, Terezku se pokouší převést na CPAP, ale nedaří se. Adélku zlobí tlak, lékaři zjistili, že má málo červených krvinek, dostala transfuzi krve a hned bylo lépe. Terezka zlobí sestřičky, tahá za všechny hadičky a tak jí musí motat do housky. Koncem dubna se podařilo Adélku převést na CPAP. Jen jí občas zlobí přefouklé bříško.

Začátkem května dochází u Terezky k rozvoji bronchopulmonální dysplazie. Intubace dráždí plíce, dolní cesty dýchací se zahleňují. Potřebuje odintubovat, ale podle častých poklesů saturace a apnoických pauz toho ještě není schopna. Bojíme se, co bude dál. Bude muset být i doma na kyslíku??? Terezka ale situaci vyřešila za nás i za doktory. V nestřeženém okamžiku si vytáhla kanylu z krku a tak jí lékaři dali šanci a nasadili CPAP. A Terezka bojovala. První noc byla dost divoká, hodně poklesů, ale od rána už to bylo lepší. Na intubaci už se nevrátila.

Přesně měsíc po narození je Adélka přeložena na JIPku. První den na tomto oddělení má takovou škytavku, že je slyšet až ven z inkubátoru. Terezka zůstává na RESu a je na CPAPu spokojená. Po dvou dnech následuje sestřičku na JIP. Obě dýchají moc pěkně, Terezka si vyzkoušela 2 hodiny být jen na vzduchu. U Ády se objevuje infekce v místech bývalých žilních vstupů. Antibiotika zabírají. Jen trochu válčí s udržením tělesné teploty. A předvedla nám i několik poklesů a jednu pauzu. 11. května váží Adélka 865 g a Terezka 880 g. Terezka si odpoledne přivolala brekem sestřičky – odkopala se a byla jí zima. Od 26. května je Adélka bez CPAPu, Terezku se snažili též odpojit, ale nepodařilo se. Na konci května se Áda stěhuje na oddělení intermediární péče. Poprvé mne viděla bez roušky a tvářila se, jak když mě nemůže poznat.

28.května prvně s Adélkou klokánkujeme. Adélka na mě spokojeně ležela a celou dobu si mě poplácávala ručičkou.

1. června se Adélka poprvé koupala. Vyžadovala prý teplejší vodu, ale jinak se jí to líbilo. Když jsme jí po klokánkování vrátili do inkubátoru, poplakávala. Asi se jí od nás nechtělo. Ve stejný den se Terezka stěhuje za sestřičkou na oddělení intermediární péče. Obě se jednou denně kojí.

2.června se prvně klokánkovala i Terezka. Byla jako pytel blech. Pořád zvedala hlavičku a koukala po mě a z jejího výrazu jsme četli – „ mami, jsi to ty? Jsi to OPRAVDU ty ???

18.června je u obou zjištěna retinopatie 2. stupně, jaké ale naštěstí zjistíme o pár měsíců později, bude bez následků.

První červencový den holky opouští inkubátor. Nejdříve se stěhují do vyhřívaných lůžek a později do normálních postýlek. Retinopatie se lepší a denně kojíme 2-3x. 3.7. nastupuji za holčičkami do nemocnice. Je to něco úžasného, jsme spolu!!! Je mi jedno, že za námi nesmí návštěvy. Jíme, spíme, pozorujeme se navzájem. Holčičky jsou, až na levý Adélčin ušní lalůček, úplně stejné. Snad je doma nepopletu. Občas kojíme dohromady, občas zvlášť, tatínek nám asistuje u koupání. 9. července absolvovaly Adélka a Terezka kontrolu sluchu a zdá se, že je vše v pořádku. I ultrazvuk srdce a hlavičky dopadl na jedničku. Konečně přichází náš velký den – 10. července jdeme konečně domů!!! Holčičkám je přesně 95 dní a váží 2080g. V autosedačkách se ztrácí.

První půlrok byl hodně náročný co se týče kontrol u lékařů – pediatrie, neurologie, psychologie, rehabilitace, oční, ušní. Zažili jsme si i 3 alarmy dechového monitoru, o kterých si myslíme, že nebyly plané.Nyní jsou našim slečnám skoro 3 roky, chystají se nastoupit do školky, chodí na plavání, výtvarku a milují dětský kolektiv. Myslím, že kdo nezná náš příběh, nepoznal by, co mají Adélka s Terezkou za sebou.

Naše velké díky patří lékařům a sestřičkám na odděleních RES a JIP ÚPMD Podolí a také Adélce a Terezce, že svůj boj nevzdaly.

Pavlína a Míša, 32+2tt

2010-03-18T12:54:00.001+01:00

Na začátku těhotenství jsem ležela pár dnů kvůli malému krvácení

v nemocnici, pak mé těhotenství probíhalo bez komplikací. Ve 20týdnu mi potvrdili těhotenskou cukrovku,ale byla jsem jen na dietě.Ve 31týdnu mi praskla voda, začala jsem krvácet a nastal rychlý spád událostí. Manžel mě dovezl do nemocnice Kyjov. Při kontrole ultrazvukem mi řekl tamnější primář: " To je mrtvé." Nepřála bych nikomu potkat se s lékařem, který má tak neprofesionální a nelidský přístup. Sestra mě však uklidnila, že miminko žije, že je jen špatně otočené. Poté mě sanitka převezla do Brna-Bohunic. Zde zjistili, že plodové vody neodteklo tolik a možná se jim podaří těhotenství udržet . Na JIP jsem ležela 4dny. Dostala jsem injekce na dozrání plic miminka a spoustu kapaček a injekcí... Personál byl naprosto fantastický. Po 4dnu,se lékařům přestaly líbit srdeční ozvy. Druhý den ráno za mnou přišla anestezioložka. Hrozně se bojím lékařů a představa císařského řezu ve spinálním umrtvení, bez celkové narkozy, byla pro mne nepředstavitelná. Vysvětlila mi však pro a proti, tak jsem nakonec kývla. U výkonu mohl být i manžel , narození našeho kulíška tak prožíval se mnou, byl mi neuvěřitelnou oporou. Anestezioložka sršela humorem a samotný výkon byl tak rychle za námi, že jsem si ani neuvědomila, že rodím. Uslyšela jsem pláč našeho Míši a manžela, jak říká: "Jé,podívej! Naše miminko!". Narodil se ve 32.tt, s váhou 1700g a 42 cm. Viděla jsem ho jen krátce, protože musel do inkubátoru. Hlavním důvodem náhlého porodu byla omotaná pupeční šňůra kolem krku a pan doktor říkal, že pevně utažená. Tak malý a křehký človíček! A tak nádherný! V inkubátoru ležel týden a jen kvůli teploučku. Pak byl už na postýlce. Kvůli omezené kapacitě lůžek jsem nemohla zůstat v nemocnici a za Míšou jsme museli jezdit. Ten pocit, že dojedete domů bez miminka, pochopí jen ten, kdo to zažil. Psychicky mi hodně pomohla celá rodina a hlavně manžel. Musí to být těžké i pro tatínky, klobouk dolů před těmi, co to zvládnou a ještě dokážou ženu podržet. Hodně mi pomohlo i odsávání mateřského mléka. V té chvíli jsem se cítila strašně nepotřebná: náš Míša je v nemocnici a já pro něj nemůžu nic udělat…! To ale není pravda. Být tu pro miminko, co nejvíc ho hladit, pokud to jde, mluvit na něj a dát mu to nejlepší ze sebe samé. A tak jsem každé dvě hodiny poctivě ve dne, v noci odsávala mateřské mléko a každý den ráno ho sanitka z Hodonína vezla až do Brna. Za tuto službu jsem velmi vděčná. Bylo to pro mě hrozně důležité a pravda je, že jakmile začal dostávat mé mléčko, začal přibírat na váze a prospíval. Domů ho pustili až za měsíc, s váhou 2200g. Doma nás trápila tříměsíční kolika a tříselná kýla. Většinou se každá maminka snaží operaci odložit, ale když jsem viděla, jak je uplakaný a každý den jsme museli kýlu zatlačovat, nejistota, jestli se náhodou kýla neuskřinula, mne přesvědčila o tom, že na operaci půjdem. Byla jsem celou dobu s Míšou.Jeden den jsme dojeli do nemocnice a druhý den jsme byli doma.

Od té doby se jako mávnutím kouzelného proutku z uplakaného miminka stal usměvavý rošťák. Teď je Míšánkovi gestačně 6měsíců. Vesele si brblá, otáčí se ze zad na bříško, začíná sedět a je naprosto v pořádku. Jezdíme na rehabilitace, ale to už je to nejmenší…Je to naše Sluníčko. Děkuji svému manželovi za jeho lásku, podporu.. a prostě za to,že je tu.. pro mě i pro Míšu. Děkuji našim rodičům a přátelům, taky sestře ze sanitky J a děkuji všem v nemocnici Bohunicích, všem z oddělení JIP, Gynekologickém a neonatologickém za profesionální a přátelský přístup.

Ležely jsme na rizikovém aneb To dlouhé čekání...

2010-03-08T18:12:00.003+01:00

Milý rodičové, pro vydání informační brožurky určené maminkám ležícím na oddělení rizikového těhotenství hledáme Vaše příběhy. Pokud jste ležely nějakou dobu na tomto oddělení /a může to být od 3 dnů do 3 měsíců/prosím zašlete nám svoje vyprávění o tom jaké to bylo, jak jste to vnímaly, jaké léky jste dostávaly a co všechno jste během hospitalizace musely podstoupit. Vítány jsou také komentáře tatínků, jak zvládaly provoz domácnosti a péči o starší sourozence.

Uveďte také jak Vaše hospitalizace skončila /předčasným porodem, dítko se podařilo donosit atd.../a případně jak se dětem daří dnes.

Délku příběhu omezte prosím max. 2 A4.

Na konci prosím uveďte že souhlasíte s publikací v brožurce /případně na webu/.

Děkujeme předem za podporu, příběhy jsou to nejsilnější co můžeme nabídnout.

Příběh zašlete prosím na mail novotna@nedoklubko.cz

Markéta a Honzík 25+5 tt

2010-03-05T22:07:00.002+01:00

Honzík 25+2tt,800g,35cm narozen 19.8.2009 Vše začalo před dvěma lety.Po druhé jsem se vdala můj druhý manžel děti neměl,já mám dvě Daniel 15 a Adéla 8.Ve druhém těhotenství se mi objevil diabetes.Naštěstí zůstalo jen při dietě, za čas se mi ale cukrovka zhoršila a musela jsem si začít píchat inzulín.asi v únoru 2007 jsem zjistila,že jsem těhotná.navštívila jsem gynekoložku,ta mi to potvrdila a dala mi kontakt na paní doktorku Andělovou diabetoložku z Podolí.Objednala jsem se k ní a ta mě poslala na genetiku,tam mi řekli,že u diabetiček je větší riziko vrozených vývojových vad.Na ultrazvuk mě poslala také do Podolí.Moc jsem se bála prvního uz screningu pan doktor chvíli koukal potom mi řekl,že naše miminko má vadu srdíčka ,která není slučitelná se životem a že by mi doporučil těhotenství ukončit.Zákrok mi provedli také v Podolí v 15.týdnu a protože plod byl už větší museli mi těhotenství ukončit indukcí.Plod se posílal na rozbor,aby zjistili vadu po nějaké době jsme si byli pro výsledky,stejně se nic nezjistilo jen nám dali zprávu,že to byla holčička oba jsme se s tím dlouho vyrovnávali.Přesně za dva roky opět v únoru jsem zjistila po roce a půl pokusů,že jsem těhotná.Měli jsme hroznou radost a zároven strach.Zkrátím to první uz dopadl naprosto výborně ani jsem nemusela na plodovou vodu.Druhý uz ve 20.týdnu taky dopadl dobře a paní doktorka nám řekla ,že čekáme chlapečka.Od začátku těhotenství jsem trpěla na záněty,moje gynekoložka mi pořád říkala ,že to nic není a že je to těhotenstvím.Termín porodu jsem měla 30.11.2009.22.7.týden těhotenství byl v tu dobu 21+1tt mě od rána pobolívalo břicho.Manžel přijel z práce kolem deváté,naložil mě do auta a odvezl mě do Kolínské nemocnice jsme z Kolína tam mě nechali čekat na chodbě asi 45 min. Pan doktor mě prohlédl a řekl jste na centimetr otevřená je to na příjem.Já jsem mu řekla že pojedu do Podolí on na mě tak si jedte a nedal mi ani zprávu o tom,že mě vyšetřil .Do Podolí jsme přijeli kolem jedné ráno.Nějaká paní doktorka mě prohlídla a řekla mi, že potrácím bylo to hrozné,odvezli mě na jeden z porodních sálů.Dali mi nějaké kapačky a atb ,protože jsem měla zánět .Začali mi píchat kortikoidy po dvou dnech na sále mě převezli na odd rizikové,měla jsem nález pět cm otevřená a vak blan vyklenutý v pochvě.Bylo spoustu vyšetření,krve,neustálé podávání atb.,ještě jedna dávka kortikoidů,mohla jsem jen do sprchy a na záchod.19.8. ve25+2 tt večer se dostavily bolesti a ten nález už pokročil tak ,že se nedal zastavit. Byl mi proveden císařský řez a asi v 20.45 hod. se nám narodil Honzík vážil 800g a měřil 35cm.Dýchal sám a vše bylo vzhledem k jeho nedonošenosti v pořádku.Hned druhý den jsem se na něho šla s manželem podívat,byl to drobeček a při pohledu na něho jsme brečeli.Během několika dnů mu váha klesla na640g.Dnes je mu deset týdnů váží 1390g a měří asi38cm byly nějaké komplikace,měl plicní ventilaci,krev v moči a stolici,ale to bylo z neuzavřené dučeje a po pěti dnech léčby se to srovnalo. Do minulého týdne byl na cpapu ,ale už dýchá sám bez větších problémů.První kontrola očiček byla v pořádku, tento týden nás čeká další.Honzík nám dělá velikou radost je to statečný chlapeček a těšíme se ,až si ho odvezem domů.Možná budem muset inhalovat,cvičit ,ale at je to cokoliv pro našeho chlapečka uděláme všechno na světě.

Maminky /a tatínci/ nedonošených dětí se potkají ve Vyškově

2010-02-27T18:51:00.004+01:00

Setkávání rodičů předčasně narozených dětí ve VyškověMC Radost, Lípová 2, Vyškov19. 3. v 16:00 úvodní setkání - beseda s Mgr. Hanou Jahnovou - FN Brno

-od dubna každou první středu v měsíci v 16:30

kontakt: Mgr. Dana Tvrďochová - 774 218 359, dana.tvrdochova@seznam.cz

Ing. Iveta Chaloupková - mcradost@seznam.cz, http://www.mcradost.wz.cz/

První setkání proběhne 19. března v 16:00 -- beseda s psycholožkou FN Brno Mgr.Hanou Jahnovou ...Když se dětem chce na svět příliš brzy…

Povídání o tom, jaké překážky musí překonávat předčasně narozené děti a jejich rodiče

Co může pomoci při zvládání náročné životní situace

Jak probíhá vývoj předčasně narozených dětí

Kde mohou rodiče hledat podporu a pomoc…a o dalších tématech, která se životem předčasně narozených dětí a jejich rodičů souvisí

(Možnost hlídání dětí, v případě zájmu o tuto službu je třeba se nahlásit)

Vilíček, 1200g, 28tt.

2010-02-19T22:41:00.000+01:00

Dobrý den,
12.12.2009 jsem s dcerou, která měla termín porodu koncem února,dělala vánoční cukroví. Bylo jí divně, řekla jsem jí, pokud máš bolesti, pojedeme k doktorovi a dcera mi řekla,že to nic není,že kamarádka byla už 5x ve špitále, protože jí nebylo dobře a tam jí vynadali, že si snad nemyslí, že je sama na světě těhotná.Tohle mojí dceru vyplašilo, protože věděla, že v té nemocnici bude rodit a nechtěla si rozházet personál tím, že se moc pozoruje. Přesto v noci dostala značné bolesti a zavolala si ve 2 hod.ráno sanitku. Odvezli ji do spádové nemocnice Valašské Meziříčí, již v sanitce jí vynadal personál, potom to pokračovalo na odd, kde po ní lékař doslova řval, proč sakra nepřijela dříve,že má infekci a je otevřená na 8 cm a že už vlastně rodí. Plakala celou dobu a když se ptala zda miminko žije, lékař její dotazy ignoroval. Takto vyděšenou, bez jakékoliv informace ji nechali převézt do zlínské Baťovy nemocnice.
Takže nyní již zprávy z této nemocnice. Lékař, primář i zdravotní sestry ji hladili a objímali a utěšovali, ano čtete dobře, uklidňovali, že miminko žije a vlévali do ní tolik potřebnou naději pro tuto chvíli. Přes 4 kapačky dcera tentýž den porodila chlapce, 1200g. Personál byl po celou dobu její hospitalizace úžasný, v noci, když měla obavy o miminko největší a plakala,chodily k ní sestřičky na lůžko a kolíbaly ji v náručí a uklidňovaly. Vždy, když měla nějaké další starosti, primář i lékaři vše trpělivě vysvětlovali, nezastírali samozřejmě zdravotní stav miminka, ale naději dávali po celou dobu. Personál v této nemocnici je úžasný, až na dvě vyjímky ze strany sester je vidět, že svou práci dělají s láskou a nevyhořeli,přestože ji někteří dělají velmi dlouho. Tento přístup dceři velmi velmi velmi pomohl. Teď je dcera s Vilíčkem , který váží 2400g 3 den doma,cvičí Vojtovu metodu a co ji a malého ještě čeká, ukáže čas. Nastávající maminky, které máte jakékoliv zdr.potíže, i když se vám zdají malicherné, navštivte raději lékaře a nemějte strach,že vám vynadají, že obtěžujete s prkotinou , za ty starosti potom, když se něco přihodí, to nestojí. Jana babička Vilíka

Sobota v Palladiu Praha

2010-02-14T18:57:00.003+01:00

Fotečka z vernisáže výstavy Miminka do dlaně 13.února v Palladiu- zleva G.Šťastná, L.Novotná a Pavel Kříž, který moderoval.

Na fotce je také premiéra naší srdíčkové brože projektu Mámy pro mámy. Více o broži, jak ji můžete získat a také další fotečky přidáme.

Příběh Elišky narozené 32+6tt

2010-02-09T00:14:00.000+01:00

Díky pořadu Sama Doma jsem se dozvěděla o Vašich internetových stránkách, na které jsem neváhala hned mrknout a chtěla bych připojit i svůj příběh.
Moje těhotenství, až do nástupu na mateřskou, bylo úplně bezproblémové. Ale pak, z ničehonic, se mi udělalo dost těžko, myslela jsem, že mě kolí nějaký bacil, hrozně těžko se mi dýchalo,jakobych měla položené závaží na hrudi. Po dvou dnech mi to nedalo, změřila jsem si tlak a ejhle - 180 na 130. Volala jsem svojí doktorce a ta mi okamžitě poručila jet do nemocnice. Už při poslední kontrole jsem měla vyšší tlak a byla jsem nateklá, ale paní doktorka mi řekla, že tlak je v normě a že nejsem nateklá, ale že jsem zdravě přibrala, tak jsem ze sebe nechtěla dělat hysterku.

Na pohotovosti mě okamžitě dali na JIP s tím,že jestli do rána vydržíme, což mě teda docela šokovalo, mám počítat s převozem do Brna, že se jedná o preeklampsii. Bylo mi hrozně, celou noc jsem nespala, držela si ruku na břiše a čekala, kdy miminko kopne. Ráno mě převezli záchrankou do Brna, kde mě opět dali na JIP, stále mi natáčeli ozvy a musela jsem sbírat moč. Udělali mi ultrazvuk ledvin s tím, že by chtěli porod co nejvíc oddálit (celou dobu jsem byla připojená na kapačkách s magnéziem). Bohužel se to podařilo jen o 2 dny. 9.10. v poledne přišel doktor s tím, že se nemůže na nic čekat a musí se udělat předčasný porod císařským
řezem. Byl to šok, nikdy jsem neměla žádné problémy, poprvé v nemocnici a zrovna takové zprávy. V 11:30 mi to řekli a ve 12 už jsem byla na sále, malá se narodila ve 12:15 s váhou 1340g, kterou samozřejmě, jako každé miminko, ztratila a měla 1250g a 40cm.

Po operaci jsem ležela skoro týden na ARO, protože můj tlak byl stále hrozný, ani malou jsem hned nemohla
vidět. Viděla jsem ji 2 dny po porodu - byla mooc krásná a já moooc šťastná, ale zároveň se mi honilo hlavou tolik otázek: co bude dál a jestli bude zdravá, no hrůza, ale uklidńovalo mě to, že kolem bylo víc miminek a dokonce i menších.

My se narodily v 32+6, což už by měly být vyvinuté i plíce.Ale odehrávaly se ve mě hrozné emoce lítosti, strachu a na druhou stranu jsem se snažila nabrat sil, abych se s tím vším dokázala poprat. Takový hrozný strach a bezmoc jsem v životě necítila. Malá byla na JIP v inkubátoru a já ji každé 3 hodiny odstříkavala mléko a nosila jí ho z rozřezaným břichem přes půl nemocnice. Ale zvládla jsem to už kvůli ní a strašně jsem se těšila, až ji zas uvidím a budu na ni smět položit ruku. Byly tam moc milé sestřičky a dovolily mi to i v noci. Jenže 8 den po prorodu mě pustili domů a já byla 80km od malé, bylo to strašné. Každé 3 hod.odstříkavat mléko, každé ráno vozit na sanitku,která ho svážela do Brna a já jen telefonicky zjišťovala stav malé. Naštěstí doktoři uměli velice dobře vysvětlit a uklidnit mě. Za malou jsme jezdili měsíc a půl víkend co víkend. Hned po tom císařu to pro mne byla muka hodinu v aute tam, 1,5hod. u malé a opět hodinu zpět. Ale i kdybych měla vypustit duši,tak jsem tam musela, nedokázala bych sedět doma.
Týden před propuštěním mě vzali na hostinský pokoj a já byla poblíž malé. Každé tři hodiny ji chodila kojit a učit se s ní cvičit. Měla jsem hrozný strach,že jí ublížím,jak byla malinkatá.Pustili nás domů z váhou 2090g a
45cm, byla jsem šťastná jako blecha, ale zároveň jsem měla strach, jak to všechno zvládnu,je to moje první miminko.

Asi po 14 dnech jsme opět skončily v nemocnici, dávali nám transfúzi a projevil se u nás reflux ...ale tohle všechno bohužel k nedonošeným miminkům patří.

Hodně mi pomohla kamarádka, které se stal podobný případ o rok dřív. Se vším mi radila a stále radí , moc to pro mne znamená.

Už nám táhne na 4 měsíc a konečně se i trochu vyspím,ale všechno to trápení mi za tu moji malou, krásnou a snad i zdravou dcerušku stálo.

Změnila jsem gynekologa a ten mi řekl,že u druhého dítěte to bude podobné, bojím se toho, ale jedináčka taky nechceme. Říkám si, že kdyby to dopadlo stejně jako s malou, tak bych do toho šla, ale bude to asi
těžké, když vím co mě čeká.

A kdyby měla nějaká maminka podobný problém,tak ráda podpořím a třeba i poradím.

Doktorům a sestrám z nemocnice Obilní trh v Brně nesmírně děkuji za záchranu nás obou. A maminkám s podobnými případy hoodně sil a pevné nervy, vždyť Ti drobečci to doženou a budou nám dělat
radost. S pozdravem Kůrová Růžena

Dárečky jako poselství

2010-02-04T20:18:00.006+01:00

Narodilo se maličké miminko, příliš malé, příliš brzy, ale milované svými rodiči. Rodiče se cítili osamělí a opuštění na své dlouhé cestě, na které nevěděli co bude na jejím konci. Tolik a tak dlouhou se o své miminko báli, a nevěděli co jim přinesou další dny, týdny a měsíce....Tehdy se zrodil v hlavách maminek nápad poslat novým maminkám nedonošených dětí poselství. Řekli to dalším maminkám, a ty zase dalším....a tak vznikl projekt Mámy pro mámy. Srdíčka od maminek které prošli cestu rodičů nedonošeného miminka, ale i od maminek které chtějí prostě někomu pomoci...

Přejeme Vám ať jsou Vaše srdíčka s Vámi, když se budete cítit opuštění či osamělí...protože jsou zde stovky dalších lidí kteří Vás mají ve svých srdcích. A sdílí s Vámi Váš příběh.

Více najdete na http://www.mamypromamy.blogspot.com/

Mámy pro mámy mají svůj variabilní symbol :-)

2010-02-02T21:08:00.005+01:00

A jsou jím čtyři sedmičky. 7777.

Za zaslané penízky bude nakoupen materiál pro výrobu dárečků pro maminky do nemocnic. Číslo účtu je :4254861001/5500

nebo odkaz zde, kde můžete sledovat nakládání s vybranými prostředky:

http://www.rb.cz/firemni-finance/transparentni-ucty/?tr_acc=vypis&account_number=4254861001

Děkujem za každou zaslanou korunku, pomůžete tak maminkám které právě teď stojí u "svého" inkubátoru. Dáreček je poselstvím, že je někde ve světě někdo, kdo na ně myslí. Že "někam" patří.

A proč 7777?

Také proto, že:

Číslo značí změnu po uzavření cyklu a pozitivní obnovu. Představuje dynamický vývoj. Tento význam se projevuje v sedmidenním cyklu týdne, ale i v lunárních fázích (každá trvá přibližně 7 dní a všechny dohromady symbolizují osmadvacetidenní menstruační cyklus ženy - za zajímavost stojí zmínka, že starořecký matematik a filozof Philón v této souvislosti poukazoval, že číslo 28 je přirozeným součtem čísel 1 + 2 + 3 + 4 + 5 + 6 + 7). Některé ,,sedmičky" přitom symbolizují další ,,sedmičky" - Sedmilistá růže tak například představuje sedm stupňů andělských hierarchií a sedm nebeských sfér. Ve starém Řecku číslo patřilo k bohu Apollónovi, kterého slavívali sedmý den měsíci. A sedmý den se pořádají i některé lidové slavnosti v Číně. Sedmička rovněž obnáší souhrn mravného života: čtyři hlavní ctnosti + tři teologické předpoklady (víra, naděje a láska k bližnímu). Konečně sedmička se nám ozývá i v sedmi notách diatonické stupnice a najdeme ji i v počtu barev duhy. Hindské Slunce vyzařuje 7 paprsků (šest různými směry a jeden je paprsek středu). Ostatně obdobu 6 + 1 bychom našli i u výše uvedených příkladů (6 dnů stvoření + 1 den odpočinku, 6 barev duhy + 1 syntéza - bílá.

Tolik numerologie:-))

Příběh Lenky, Adélky a Vendulky, 29.tt

2010-01-31T17:03:00.001+01:00

Je mi 24let a jsem taková normální holka (nyní už maminka). Nikdy jsem netušila, co je v životě důležité. Věděla jsem , že je to zdraví a rodina, nějaké ty peníze a pak už jen zábava. Ale když jsem potkala svého nynějšího přítele a otce svých dětí , najednou se to změnilo.

...Asi v polovině roku 2008 jsme se rozhodli, že bychom si mohli pořídit mimiko...A co čert nechtěl -NEŠLO TO!!! Chodila jsem každých 14 dní k doktorovi, když mi jednoho dne oznámil, že asi bude problém s otěhotněním...Když jsme ani po půlroce miminko nečekali, tak jsem to hodila za hlavu a řekla, že vánoce v roce 2008 chci prožít v klidu a pohodě s rodinou!

V únoru jsem šla znovu na prohlídku, kde mi doktor řekl , že udělá raději ultrazvuk, zda nemám cysty. Vzpomínám, jak se zadíval na obrazovku. Díval se, nic neříkal a pak mi oznámil: „ Čekáte miminko…..ne, čekáte dvě miminka!“ . „Co čekám? Dvě miminka ? Jak dvě miminka?“...

Až do osudného dne 24.5.2008, bylo celé těhotenství v pořádku. Toho dne jsem se probudila a kolem mě byla krev……panebože! Rychle k doktorovi! Odtud mě odvezli sanitkou do nemocnice a tam rychle na vyšetření. Kapačky, prášky, ležet a nic nedělat! Hrůza ,děs.

Na druhý den se mi rozběhl porod, to jsem byla ve 25 tt. Díkybohu mi těhotenství udrželi, sice jen na čtyři týdny, ale určitě strašně drahocenné pro moje děti.

2. července 2009 jsem měla super den. Dveře se s návštěvami netrhly a tak mi den utíkal rychle… Večer jsem začala cítit stahy ... Stačila jsem zavolat přítele a po 2 hodinách se narodili moje dva poklady! Vendulka ( 22:29, 990g, 36cm) a vzápětí Adélka (22:31, 992g,34cm).

Po císařském řezu jsem je mohla vidět až na druhý den odpoledne. Tolik strachu a bezmoci jsem nezažila. Když mě vezli na JIP ve Zlínské porodnici, netušila jsem, co se bude dít…co moje děti, kde budou, jak vypadají, jsou zdravé, no otázek jsem měla miliony. Ani jedna nevyšla ven. Jen jsem se omlouvala, že asi budu plakat. Ani nevím proč, omluvy na místě nebylly, ale to jediné ze mě vypadlo!

Když mě přivezli k Vendulce, byla tak maličká a bezmocná, hadičky všude, ale klidně spinkala. Krásná moje holčička. Chvilinku jsem u ní strávila, pak jsem chtěla vidět Adélku. To byl malý drobeček…můj malý drobeček.

Neuměly samy dýchat, jídlo měly zaváděné sondou do bříška a jen ležely...občas se pohnuly .Vendulka natom byla o poznání lépe než Adélka. Adélka měla problémy s dýcháním a tak jí byl zaveden ventilátor , sama dýchání s pomocí CAPÍKU nezvládala. Jediné co Vendulce ze začátku moc nešlo, bylo mlíčko, zato Adélka baštila jedna radost! Když dostaly moje, tak už jim dávky jen rostly. Po 10dnech jsme mohli Vendulku „klokánkovat“!!!! Nádherný pocit, mít své dítě v náručí. Adélku jsme bohužel mohli až po 17dnech od porodu! Nezapomenutelný žážitek.

Doktoři byli naprosto dokonalí a sestřičky taky. Za dobu, co ležely holčičky na JIP (1,5měsíce), jsme neměli jediný problém. Za dětmi jsme chodili každý den, trávili jsme s nimi 1-2hodiny ,pro někoho málo, pro nás to byly nekrásnější 2hodiny za den. Vyprávěli jsme jim ,co je v rodině, co dělají babičky, zpívali jsme jim - no prostě nádherný čas. Nikdy se nám nestalo, že by náš dotaz nebyl zodpovězen.VĚŘILI JSME DOKTORŮM A NAŠIM DCERÁM a to bylo v té době pro nás nejdůležitější. Byly a jsou to veliké bojovnice!

Po všech vyšetřeních a transfúzích krve byly holky z nejhoršího venku a tak nám doktoři oznámili, že holky půjdou na "mediál". Tady strávily asi týden a pak jsem byla s nimy na pokoji! Začali jsme cvičit Vojtovu metodu, kterou cvičíme do teď...Holky rostou jako z vody, mají 7měsíců (korig. 4,5měsíce,) je s nimi ohromná legrace a co už dokáží, nás někdy vyvede z míry.

Chtěli bychom tímto příběhem podpořit rodiče, kterým se něco podobného stalo, či jsou momentálně ve stejné situaci……musíte věřit ve Vaše děti, ony vědí, že tam jste s nimi a taky, že se mají na co těšit doma u mamky, tatínka a možná nějakého sourozence!

Obrovské díky patří také Krajské porodnice T. Bati ve Zlíně , celému oddělení JIP, p. přimáři Josefu Mackovi a jeho celému,naprosto úžasnému ,týmu!! Jsou to lidé na správném místě….moc pomohli našim dcerám a budeme jim do konce života moc vděční!!!!

Příběh Lenky a Davídka, narozeného ve 29 tt

2010-01-28T22:50:00.002+01:00

Je tu pro Vás, milí rodiče nedonošených dětí, pro Vaše povzbuzení...držíme palečky rodičům Davídka do dalších let.

Jsem veskrze optimistický člověk. Ale to, co jsem za poslední rok zažila, ze začátku vůbec optimisticky nevypadalo.
A přitom to všechno začalo tak krásně. Když jsme se s přítelem rozhodli pokusit o miminko, odhadovala jsem, že nám to pár měsíců potrvá. Mám totiž jen jeden vaječník a spoustu gynekologických problémů k tomu. Takže je skoro zázrak, že jsem hned první měsíc snažení otěhotněla. Měli jsme oba obrovskou radost!
První trimestr proběhl bez problému, až na pár nevolností jsem se cítila velmi dobře. Chodila jsem několikrát týdně plavat (vždycky jsem hodně plavala) a hodně jsem odpočívala. A hlavně jsem se těšila na miminko. Bříško mi začalo dost brzy růst a už na začátku druhého trimestru si toho pár lidí všimlo. Trochu mě znervóznil triple test, který mi vyšel pozitivně, ale ultrazvuk naštěstí potvrdil, že je vše v pořádku a že miminku se daří dobře. Triple test byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem byla v jiném týdnu těhotenství než podle výpočtu dne početí. Při ultrazvuku jsme taky měli možnost zjistit, že naše maličké je chlapeček!
V druhém trimestru mi bylo krásně. Pyšnila jsem se pupíkem, užívala si pohyby, zdravě jsem jedla, četla spoustu článků a diskuzí o těhotenství, vybírala jsem kočárek a další výbavičku. Myslím, že to byly jedny z nejkrásnějších měsíců v mém životě. Těšila jsem se na ještě větší pupek a vlastně i na porod, ze kterého jsem kupodivu ani neměla obavy, ačkoliv jsem byla prvorodička.
Všechny kontroly v poradně dopadaly dobře, navíc jsem doma měla dopplera, a tak jsme s přítelem našeho maličkého poslouchali, jak mu tluče srdíčko. Všechny testy jsem měla v pořádku a cítila jsem se výborně.
Pak přišla ta osudná neděle, která změnila náš život z minuty na minutu. Byla jsem v 28.týdnu těhotenství. Ten den byl vyloženě krásný, šli jsme na procházku do lesa, byl sníh, romantika. Pak jsem si šla zaplavat do bazénu, ale protože jsem se cítila unavená, šla jsem dřív domů a brzy spát. Ve dvě hodiny ráno jsem se najednou probudila s pocitem, že krvácím. Když jsme rozsvítili, zjistila jsem, že to není krev, ale plodová voda a že je jí hodně. Začala jsem plakat a volala jsem do porodnice, co mám dělat. Sestra na příjmu radila ihned přijet, a tak jsme se vydali na cestu. Byla jsem přijata na sál, nicméně porod se nerozběhl, a tak jsem ulehla na rizikové, kde jsem prožila čtyři krušné dny čekání a obav. Dostala jsem antibiotika, kortikoidy na vývoj plic plodu a neustále jsem byla monitorována. Plodová voda mi stále odtékala, ale jinak se nic moc nedělo. Mimís se hýbal, srdeční ozvy měl v pořádku a všechny testy na infekce dopadly negativně. Dodnes nevíme, proč plodová voda odtekla. Doktoři nenašli nic na placentě ani v krvi, prostě krčili rameny a říkali, že někdy prostě nevědí...
Bez plodové vody ale miminko dlouho nevydrží, takže pátý den v porodnici jsem dostala tabletu prostaglandinu a teprve po třetí dávce se chlapeček rozhodl jít na svět. Kontrakce mě přepadly zcela nepřipravenou, kdo zažil vyvolávaný porod, tuší, co následovalo...
Po pouhých třech hodinách spatřil světlo světa náš Davídek, ve 29. týdnu měřil 37cm a vážil kilo a půl a byl nádherně vlasatý. Zvládl to přirozenou cestou a dokonce měl slušné apgar skóre, a tak jsem si konečně trochu oddechla. Sice jsem si ho nemohla pochovat, vlastně se ho ani dotknout, ihned byl převezen na ARO, ale nějak jsem získala pocit, že to zvládne a těšila se, až nám ho dovolí navštívit.
Až u inkubátoru mě přepadl pocit zoufalství. Doktoři nám nic nezastírali. Davídkův stav byl sice stabilizovaný, nicméně se mohl velmi rychle změnit. První dny po porodu si moc nevybavuji. Cítila jsem se dost bídně. Chybělo mi těhotenství, které jsem si tolik užívala, vyčítala jsem si, že jsem nezvládla dítě donosit, bála jsem se o jeho život, o jeho zdraví. Moc těžce jsem nesla špatnou laktaci, která se nechtěla rozeběhnout a když konečně mléko bylo, bylo ho velmi málo. Davídkův stav se naštěstí zlepšoval, po počátečním „zhubnutí“ pak už jen přibýval, všechny ultrazvuky a krevní testy dopadaly dobře a i jeho plíce pracovaly nad očekávání dobře. U mě se střídaly pocity štěstí (třeba při klokánkování) a zoufalství (večer před usnutím, kdy jsme nemohli být spolu). Jezdila jsem za Davídkem dvakrát denně a vozila mu miniporce mateřského mléka. Jen díky tomu věčnému dojíždění mi těch několik týdnů uběhlo poměrně rychle. Přítel mě uklidňoval, že všechno dobře dopadne, těšil se na miminko, až ho budeme mít doma a často chodil taky klokánkovat.
Po třech týdnech byl Davídek převezen na oddělní intermediární péče a po dalších dvou týdnech už mohl opustit inkubátor a ležel ve vyhřívaném lůžku. Pár dní na to jsem přemluvila doktory, abych mohla být hospitalizována za Davídkem a konečně jsme mohli být neustále spolu. Měla jsem pocit, že pro něj udělám to nejlepší, když budu ve dne v noci s ním.
Pobyt v nemocnici mě ale velmi vyčerpal. Striktní tříhodinový režim nám vůbec nevyhovoval. Chlapeček byl zezačátku spavý (měl silnou žloutenku), a tak jsem měla pocit, že ho neustále jen budím. Protože nechtěl moc pít, u prsu mi usínal a neměl sílu tahat, dostával mléko sondou, a ta mu zase vadila při přikládání. Když mu sondu odebrali, přešlo se na krmení stříkačkou. Davídek moc pít nechtěl, zakuckával se, usínal. Každé tři hodiny jsem pozorovala sestřičky, jak ho doslova „cpou“ mlékem. Když se spavosti zbavil, naopak se stal nespavým. Celé noci prosténal a když konečně usnul, nastala hodina probouzení a všechno začalo nanovo. Byla jsem také unavená ze ztráty soukromí. Neustále jsem vytahovala prsa před sestrami, před spolubydlícími, které se na našem pokoji střídaly každých pár dní. Kojení nám moc nešlo. Přiložit, zvážit, najít sestru, nahlásit počet mililitrů na dokrmení, sledovat dokrmení, odsát zbytek mléka, dát zamrazit, sterilizovat odsávačku, zkusit se vyspat a za chvíli zase přiložit, zvážit....Za ty tři týdny jsem se pořádně nevyspala, protože když spalo mé dítě, rozhodně nespalo dítě mé spolubydlící... Mléka jsem měla úplně přesně stejně jako na začátku laktace. Ani nemocniční odsávačka ani časté přikládaní nepomohly ke zvýšení množství mléka.
Po třech týdnech jsem byla tak vyčerpaná, že když přišel den propuštění, cítila jsem se jako kdybych odcházela z vězení. A z kojení jsem měla noční můru. Po několikadenním boji s přikládáním jsem doma kojení vzdala, Davídek dostal kvalitní umělou výživu a já si konečně začala užívat mateřství! Ještě měsíc jsem pak několikrát denně odsávala, ale mléka bylo stále míň a míň. Až jsme na výživu přešli úplně. Dnes už Davídek baští maso, zeleninu i ovoce a jídlo miluje. Až mu budu jednou vyprávět, že na sestřičky prskal mlíko a ne a ne otevřít pusu a sát, tak mi nebude věřit :)
Od doby propuštění z porodnice se nám dařilo už čím dál líp. Pokud pominu komplikace s anémií, která vyústila v dvoudenní hospitalizaci a transfúzi krve. Dodnes bere Davídek denně dávky železa, ale krevní obraz už má v pořádku.
Strach jsem měla z neurologie, museli jsme cvičit Vojtovku, ale i to jsme zvládli a Davídek zdatně dohání své vrstevníky ve všech dovednostech.
Teď je mu osm měsíců korigovaně a je zcela zdráv. Má přes 9kg, brzy bude lézt a každý den se na nás směje svýma mandlovýma očima.
Musím říct, že předčasný porod mi změnil vnímání světa, najednou si mnohem víc vážím zdraví a snažím se užít si každý den, kdy se nám daří dobře a nedělat si starosti z maličkostí. Zkušenost s narozením nedonošeňátka prověřila náš vztah s partnerem a myslím, že nás určitým způsobem ztmelila, ačkoliv to tak chvílemi vůbec nevypadalo.. Davídek je nesmírně šikovný, dělá nám velkou radost a vlastně to všechno zvládl líp než já :) Já jsem si mohla oči vyplakat, strachovala jsem se, zatímco on bojoval a ze všeho se dostal na jedničku! Věřím, že mu to tak dobře půjde i dál!

..Příběh a další fotografie také najdete na našem webu http://www.nedoklubko.cz/, v sekci Příběhy.

Vzpomínkové foto- křest knihy "Narodilo se předčasně" 18.listopadu 2009

2010-01-28T16:00:00.004+01:00

Slavnostní křest se konal ve Faustově domě v Praze, při příležitosti oslavy Celoevropského dne předčasně narozených dětí.

Zleva autoři knihy:

Mgr.Lubica Kaiserová

MUDr.Barbora Fišárková

MUDr.Milena Dokoupilová

redaktorka Marie Těthalová

Ing.Eva Kopasová

Lenka Novotná

chybí: Mgr.Ladislav Muller:-)

Děkujeme všem za svůj příspěvek na vzniku knížky. Děkujeme také "osudu" že nám dává možnost pomáhat rodičům informacemi které jsou rovněž potřebné, a také šířit osvětu o "starostech" a "radostech" rodičů nedonošených dětí.

Knihu lze zakoupit v nakladatelství Portál, a také v internetových knihkupectvích.

Mámy pro mámy mají svůj blog

2010-01-21T14:07:00.001+01:00

Na tomto novém blogu naleznete všechny informace, fotky, návody na dárky, které budeme postupně doplňovat, jak projekt poroste spolu s novými nápady a dobrými dušemi, které se přidají!!!

http://mamypromamy.blogspot.com/

Jak roste Adámek- Chňapík :-)

2010-01-17T09:56:00.005+01:00

Vzpomínáte si na příběh Adámka, který jsme zveřejnili loni? Adámek roste do krásy a prospívá, jak nám píše maminka Linda a jak je to dál se můžete podívat na videu:-)

Držíme palce Adámkovi i mamince všichni z Nedoklubka dál:-)